Další originální počin z pera české autorky. Tentokrát zavítáme do Podmoří, kde sledujeme příběhy mocných mágů, Víl a draků, chystajících se na válku o poslední naději, jež může zabránit konci světa.
Život na Souši byl zničen a musel se přesunout do nově vybudovaného světa pod mořem, které udržovalo mechanické slunce, jenže to pomalu začíná pohasínat, a když zhasne úplně, nový svět opět zanikne.
Podmořím kolují historky, že existuje moc, která udrží život i bez svitu mechanického slunce, ale ta patří Vílám, které se jí jen tak nevzdají.
Podaří se Podmoří zachránit nebo zanikne stejně jako Souš?
Válka na severu. Boj s Vílami o neznámý zdroj, který by mohl pomoci Podmoří přečkat blížící se katastrofu. Důvod, proč jejího posledního zákazníka musela vyvést ochranka. Stejně ji stihl pořezat. Jeho magicky nadaného syna zrekrutovali zasvěcení. Pokusil se dezertovat a čarovná ochrana tábora ho spálila na uhel. Nebýt Víl a jejich války, syn by žil, to zákazník šeptal, když vytáhl nůž.
Kolik otců by jí zašeptalo do ucha totéž a pak by jí nechalo okusit polibků chladné oceli. Nenávist se den ode dne stupňovala.
Tereza Matoušková stvořila zcela nový svět, ve kterém žijí nejenom Víly, ale i noví bohové, přezdívaní Lúté, kteří se pohybují mezi obyčejnými lidmi. Líbilo se mi, že nejsou moc odlišní od „smrtelníků“, ale pouze disponují větší magickou mocí.
Bohužel se mi ale zdálo, že autorka plně nevyužila potenciálu, který jí její svět nabízel. Například jsem neviděla žádný rozdíl mezi životem na Souši a Podmořím. Jediné, co tomu naznačovalo bylo porouchané mechanické slunce. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byl tento aspekt příběhu o něco víc rozvedený.
Také, na to jak je to malá knížka, je děj celkem dost složitý a mně trvalo dlouho, než jsem se v něm zorientovala. Nejspíš za to může množství dějových linií, které se prolínají, ale na druhou stranu, díky nim zase máme možnost seznámit se s každou z hlavních postav o něco blíže a zkoumat spolu s nimi jejich problémy. Například můžeme sledovat osud Víly Ladony, kterou unesli a teď musí pracovat jako sexuální otrokyně, či bohyně Zoreny, která opustila své věřící, a pár dalších… Rozhodně se máte na co těšit.
Ačkoliv tomu hodně nasvědčuje, není kniha určená pro děti. Obálka knihy sice vypadá celkem nevinně (mimochodem je pěkně zpracovaná), ale obsah knihy by vás vyvedl z omylu. Některé okamžiky jsou sepsány poněkud drasticky, alespoň, co se mučení týče, a v příběhu naleznete i pár erotických scén.
A poslední věc, která mě potěšila, byly povedené ilustrace Aleny Kubíkové, které skvěle vystihovaly dění a atmosféru příběhu.
Ale snad největší předností této knihy bylo samotné provedení postav. Žádná nebyla postavená na dobrou či špatnou stranu a je jen na vás, kam si je zařadíte. Když pominu magické schopnosti, byly sepsány dost realisticky, ať už tím, že je ovlivňovalo jejich dětství nebo tím, že jednaly podle svého úsudku, což nemělo vždycky šťastné výsledky. Jsem ráda, že nám autorka nepředstavila žádné umělé dokonalé postavy, ale chybující bytosti.
Celkově je kniha Vílí kruhy výjimečná nejenom svojí velikostí a vzhledem, ale i originálním příběhem. Netvrdím, že je to nějaké dokonalé veledílo, to zase ne. Má svoje chyby a ledacos by se dalo vylepšit, ale přesto doporučuji udělat si vlastní názor, protože každý si v této knize najde to, co se mu líbí.
Tereza Matoušková: Vílí kruhy, Mytago, 2015, 256 stran.
Děkujeme nakladatelství Mytago za poskytnutí recenzního výtisku.
ELIŠKA RICHTEROVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
