Ještě než Don Miguel Ruiz upadl po infarktu na více než dva měsíce do umělého spánku, stihl se stát díky Čtyřem dohodám notoricky známým po celém světě. K osvětě jeho díla u nás přispěl Jaroslav Dušek, jehož divadelní představení Čtyři dohody a Pátá dohoda udržují toltécké učení živé a v Duškově svébytném pojetí stále rezonující mezi naším lidem.
Kniha Toltécké umění života a smrti, kterou ve světové premiéře v Česku (v češtině kniha vyšla o měsíc dříve, než v jiných jazycích) vydalo nakladatelství HarperCollins, čerpá z období, které strávil Ruiz na pomezí mezi životem a smrtí. Toto bezčasé rozcestí mu umožnilo rekapitulovat svůj život a zabývat se zásadní otázkou, proč se ještě vracet do svého hmotného těla.
Jde o specifickou autobiografii, v níž autor ke čtenáři nepromlouvá jen sám za sebe, ale také skrze pohledy svých předků, příbuzných, lásek a žáků. Rozehrává před našima očima snové divadlo, v němž vystupují živí i mrtví, kteří se rozhodli Ruize opět přivést k životu. Jako klíčová postava se v Ruizově životě ukazuje jeho matka Sarita. Ta je pro navrácení syna zpět do jeho těla ochotná udělat vše. Díky schopnostem se v transu spojit se sny svého syna, se může Sarita s Ruizem setkávat a hledat cestu, jak jej přimět k návratu. Ale ani ona, ani poťouchlý Ruizův pradědeček a dědeček to nemají lehké, protože nezbedný syn nevidí žádný pádný důvod, aby se ještě do svého těla vracel. Dobře ví, že lidstvo trpí závislostí na utrpení a tu lze živit tisíce způsoby. A také ví, že se vrátí do raněného těla, v kterém bude vnímat bolest a lidskou omezenost.
HarperCollinsV jeho snech je stále také přítomná Lala, jenž jako krásná žena symbolizuje vědění, pravdu, paměť a vzpomínky. Její role je silně ambivalentní. Ruiz právě kvůli její přítomnosti a rozhovorům, které s ní jeho postavy vedou, odhaluje rozvoj vlastního vědomí a moudrosti od dětství do dospělosti, až k prozření, že vědění je jen jednou z forem, kterými se život projevuje, a že život bytostně vědění k životu nepotřebuje.
Jako malý záviděl dospělým- nejen vědomosti, ale také ono pozoruhodné umění vytvářet drama. Svět dospělých byl pro něj jako mýdlová opera z prostředí psychiatrické léčebny a on toužil objevit lék, který by mu vrátil příčetnost. Hledáním tohoto léku zasvětil celý svůj život.
A jak tento život Ruiz definuje? „Jako vidění ryzího potenciálu života- a možná ani ne tak vidění, jako spíš cítění. Bez vědomí mysli, bez její redakce a cenzury, vnímám možnosti života jako oceánský proud, který mnou protéká, nebo jako vzduch pod křídly letícího kondora.“
Ruizův svět je fascinující. Provede nás pomocí dialogů mezi jeho blízkými dobrodružstvími svého života, signifikantními (jeho slova) okamžiky, které formovaly jeho filosofii a dovedly jej k mistrovství nazírat život naplno navzdory překážkám naší vlastní lidské mysli. Poodhalí nám techniky, jak pracoval se svými žáky. Vidíme jej jako nesmlouvavého a direktivního mistra, jehož přístupy mohou dovést žáky k pláči i šílenství, pokud si neporadí s pavučinou své mysli, která neustále produkuje další a další nástrahy a zahlcuje čisté vědomí života. Několikrát on i jeho pradědeček zmíní cestu za poznáním jako krok do propasti, do tmy, jako neustálou připravenost umírat a znovu se rodit.
Ruiz bere své poslání opravdu vážně. Je to bojovník, který nesleví ze své cesty. Šaman, který dokáže naslouchat zákonům přírody a života. Ukazuje žákům chiméru života v místnosti se zrcadly. Snaží se v nich zasít semínko poznání. Ptá se, jsi včela nebo moucha? Produkuješ med nebo se živíš hovínky? Nelpí na své vůdcovské roli, zjistí-li, že žák je na něj fixován, fascinován a vede jej sobectví, nechá jej jít. Nezneužívá své legendární pověsti.
Autor nám umožňuje vidět jej také jako člověka chybujícího nebo řekněme nedokonalého. Svěří se nám se svými opileckými eskapádami, jenž vedou k automobilové nehodě, při které mohli přijít o život jeho přátelé. Jeden z okamžiků, které mu pomohly zcela změnit vnímání svého vědomí. Také se nám prostřednictvím dialogů se Saritou svěří se svými vášněmi a obecně se svou slabostí pro ženy, kterou korunuje svatbou s jednou z nich, aby se s ní po 3 měsících rozvedl a vrátil se ke své původní ženě. Dozvíme se něco i o tajemném jméně spoluautorky této knihy, Barbaře Emrys. Nevíme, jako roli sehrála při tvorbě této knihy, ale v každém případě je to jedna z jeho žákyň, která jej následovala a stala se taktéž mistryní v Toltéckém učení.
V poselství učení Dona Miguela Ruize můžeme spatřit potenciál, který se ukrývá v každém z nás. Jeho cesta, vyšlapaná už jeho předky, je jedinečná. Ale obzor, který nám svým přístupem k životu poodhaluje, můžeme jasně spatřit například i v díle současně žijícího Eckharta Tolleho, Evropana se zcela jiným kulturním zázemím a zkušenostmi. Vypadá to, že nitky zkušeností z celého světa se sbíhají k „jednomu“ zdroji bytí- za závojem iluze a mámení se skrývá život sám v jeho mnoha podobách.
Ruizovo Toltécké umění života a smrti naplňuje čtenáře optimismem, že souboj s lidským darem nedarem- vědomým prožíváním není nejen marný, ale že se může proměnit v krásný sen, jehož můžeme být neustálými tvůrci, aniž bychom na něm lpěli.
Kubin
Děkujeme nakladatelství HarperCollins za recenzní výtisk.
