Kolikrát jsem si jen tak bezděky prohlížela fotografie v časopisech a na webových stránkách, nebo sledovala záběry z válečných oblastí? Mnohokrát. Věděla jsem, že lidé co je pořídili, nasazovali své životy. Ale nikdy jsem plně nepřemýšlela nad tím, kolik úsilí, nebezpečí a problémů ve skutečnosti za podobnými snímky stojí. Kniha To je to, co dělám vše změnila.
„Dokud vás nezraní, nestřelí nebo neunesou, věříte
ve vlastní nedotknutelnost.“
Čtyřiačtyřicetiletá Lynsey Addario je americká fotoreportérka a držitelka Pulitzerovy ceny, která už téměř dvě desetiletí cestuje do zemí zmítaných válkou. Zachycuje hrůzy a hlavně životy místních civilistů, aby je mohla ukázat lidem, jež od podobných situací dělí tisíce kilometrů. Ve svém memoáru s důkladnou snahou a věrohodností představuje svět, který
si většina lidí, jimž se kniha dostane do ruky, neumí představit. Otevřeně vypráví o ponižujících momentech a s naprostou upřímností popisuje chvíle strachu, během nichž se ocitá na místech, kde jsou žurnalisté a fotografové považování za zvědy a teroristy. Na místech, kde by jí v případě dopadení čekalo vězení, mučení či dokonce smrt.
Její vyprávění je plné detailů, které vás poměrně snadno strhnou do vyprávěných příběhů, ale zároveň vás příliš nezahltí. Kniha je 
doplněná třemi bloky autentických fotografií, kvůli nimž autorka a její kolegové nejednou nasazovali své životy. Lynsey pomocí svých fotek a slov ukazuje, že lidskost se dá najít i v těch nejhrůzostrašnějších místech, kde jsou smrt, utrpení a bolest na denním pořádku.
„Něco ve mně vědělo nebo snad doufalo, že opravdová láska by měla mou práci doplňovat, ne mě od ní dál odvádět.“
Memoár ale není jen příběhem o válce. Je zpovědí o snaze vybalancovat kariéru, která vás ustavičně odvádí daleko od blízkých, s osobním životem, láskou a rodinou. Dokazuje, jak náročné je neustálé cestování, stěhování se a postupná ztráta téměř všech vztahů s lidmi běžného světa. Jak zničující je vědomí, že necháváte své milované, aby se o vás strachovali. Kniha vás vezme do přední linie války, do nemocnic plných zraněných vojáků i civilistů, ale hlavně do myšlenek ženy, kterou, i přes mnohá zranění a dva únosy, nic neodradilo od touhy dál ukazovat světu pravdu.
„Žurnalistika je sobecká profese, ale stejně jsem věřila v její smysluplnost a doufala, že má rodina taky.“
Pokud chcete nahlédnout do toho, co se během válek skutečně odehrává a jaký vliv mají neutuchající boje na civilní občany daných zemí, tato kniha vám s tím pomůže. Představí problémy, se kterými se obyvatelé potýkají i nebezpečí, která hrozí na každém kroku. Věrohodně vylíčí, jak vypadá život reportérů a fotografů a s jakými následky se dotyční po každé cestě vrací zpátky domů. Lynsey sama několikrát zmiňuje, kolik věcí jí překvapilo i po tolika letech této práce. Vysvětluje mentalitu místních lidí a popisuje strach ze smrti, který si sama poměrně dlouho dobu ani nepřipouštěla. Ze všeho nejvíc se ale snaží sdělit, jak důležité je dívat se na konflikty po celém světe a přitom je skutečně vidět.
Její příběh má zatím šťastný konec. Je důkazem, že i přes zdánlivou neslučitelnost dvou světů – fotografky a manželky i matky – lze žít alespoň trochu normální život.
Kateřina Kovandová
Knihu můžete zakoupit ZDE
