Gideon Hausner , Lvovský rodák, izraelský generální prokurátor a politik byl hlavním žalobcem v procesu s Adolfem Eichmanem. V knize Spravedlnost v Jeruzalémě podává znovu svou obžalobu na tohoto válečného zločince, jehož skutky neměly obdobu. Zároveň podává svědectví geneze zrůdné osobnosti, která by bez všech těchto argumentů byla jen těžko uvěřitelnou zveličenou báchorkou.
Po válce hrozilo, že zůstanou některé skutky nepotrestány. Buď nebyl žalobce, nebo chyběli ti, jež měli být žalováni. Hausner věděl, že dopadení Eichmana bylo velkým průlomem a nesmělo zůstat pochyb o jeho zapojení v masovém vyvražďování Židů. Jeho obžaloba byla obsáhlá a důkladná. Nedopustil ani stín pochyb o tom, kým skutečně Adolf Eichman byl a co udělal. Argumenty pokryl každý okamžik vzestupu i pádu ztělesněného zla.
Eichman nebyl jediný a sám. K dokonání válečných zločinů napomáhala celá mašinerie nacistické zvůle. Promyšlená, chladnokrevná a rozpínavá. Už nehrozilo jen, že nikdo neuvěří. Hausner se děsil i toho, že někdo jednou zapomene. Svou obžalobou tak zároveň osvětluje celé promyšlené soukolí, které fungovalo jako dobře namazaný stroj. Kdo by chtěl obvinit dobu, že nahrála mechanismu do karet musel být přesvědčen, že naopak sadistický režim stvořil svou dobu. Nikoliv naopak.
Smyčka smrti sevřela celou Evropu a pomalu se utahovala. Až zůstalo koncentrované zlo v místech táborů smrti. Po rozhodnutí o konečném řešení bylo započato vyhlazování nepohodlného národa i překážejících jedinců v takové míře, že jen málokdo po válce věřil, že i takovou podobu může lidská zvůle mít.
Gideon Hausner neponechal nic náhodě a pečlivě poskládal celý obraz tak, aby jej mohl v jeho hrůzných barvách a monstrózní velikosti přednést soudnímu tribunálu. Historické momenty a fakta doplňují četné svědecké výpovědi, jejichž dílčí pohled doplňuje celkový obrázek zkázy za posměšného pohledu obžalovaného.
Z jeho netečnosti konfrontované svědky i fakty mrazí. Je potřeba předkládat další a další dílky skládanky. Její konečná podoba láme kosti i lidské charaktery, jen ten Eichmanův ne. Ten byl zlomen již od počátku a nyní hraje jen o nejnižší trest. Ne o spravedlnost nebo snad odčinění. Jen o sebe a svou malou bezvýznamnou výhru, která by mu zachovala život a to, v co věřil.
Spravedlnost v Jeruzalémě je syrovým dokumentem jednoho z nejslavnějších procesů. Je obrázkem válečného zločinu nemajícího podoby. Zároveň je tragickou výpovědí o osudu a povaze jednoho národa. Je hořkou tečkou za několika roky, které krvavě poznamenaly celé století a navždy změnily Evropu. Je i rozpačitým svědkem jednoho života, jednoho jediného. Mohl být čímkoliv. Ale stal se největším masovým vrahem v dějinách. Překročil stín lidské zrůdnosti i zvrácenosti válečné mašinérie. Překonal představy o zlu a zasadil lidstvu rána, která se zhojí jen hlubokou jizvou, pokud někdy.
Kniha Gideona Hausmana je i prostou obžalobou. Se vším, co k ní patří. V očekávání obhajoby. Předvolávající svědky. Dokazující, přesvědčivou, důraznou a odhodlanou. Pod knutou porážky. S vítězstvím v srdci. V momentech, kdy přání a vroucí modlitby za spravedlnost soupeří o místo s pochyby v to samé a nahrazuje je chladnokrevná argumentace a prostá fakta.
Spravedlnost v Jeruzalémě může vyděsit svým rozsahem i svým obsahem. Ti, kteří dojdou až na konec a vyslechnou si všechny naléhavé skutečnosti a vyvolají ve fantazii fiktivní vzpomínky na průběh procesu, čeká v závěru odměna. Zadostiučinění, kterého je po vyslechnutí žaloby třeba. To, které vrací víru v spravedlnost, i když nikdy nemůže vysušit slzy těch, kteří sedí na svědecké lavici.
V závěru si dovolím s pokorou citovat: Msta náleží Bohu, spravedlnost člověku, nakolik ji je v nejhlubší upřímnosti ducha schopen stanovit. (…)Není pochyb o tom, že v Jeruzalémě bylo dosaženo spravedlnosti…
Kristina Doubravová
Recenzní výtisk poskytlo nakladatelství Paseka
