Sportovní pohádky? To zní báječně. Všechny ty Popelky, Sněhurky a Hloupí Honzové už potřebovali provětrat. Proč hned chtít půlku království a princeznu k tomu. Lyžování nebo fotbal jsou přeci také skvělé. Tak proč nesportovat v pohádkách. Ve dvou desítkách příběhů seznamuje Zuzana Pospíšilová děti s nejrůznějšími tradičními i netradičními sporty. Každá pohádka se věnuje právě jedné sportovní disciplíně. Autorka se snaží pokaždé nabídnout originální příběh s více či méně pohádkovou zápletkou. Málokdo ví, jak to tenkrát bylo. A kdo ví, jestli to nebylo zrovna takhle.
Především velká písmena a rozsah sto dvaceti stran knihu předurčuje stát se prvním čtením školáčka, milým dárkem k začátku školy či prvním úspěchům na vysvědčení v pololetí. Úžasné ilustrace Michala Sušiny skvěle doplňují sportovní vyprávění. Jsou lehké, vtipné a líbivé. Určitě děti zaujmou a zpříjemní zápolení s texty.
Myšlenka nabídnout moderní pohádky věnované sportu je jistojistě báječná. Dala jsem je přečíst svým dětem. První dojem byl rozhodně dobrý. Už jen ten název a zběžné prolistování rozhodně přislíbilo něco neotřelého a nového. Povzbudilo dětskou zvědavost a chuť příběh objevit. Pro dítě je důležité, aby nebylo do knihy nuceno, aby se pro ni samo rozhodlo a nevnímalo knihu coby kuratelu, ale radost a zábavu. Sportovní pohádky rozhodně umí zaujmout a první dojem malého čtenáře navnadí. Velká písmena a text v krátkých oddělených odstavcích tak udrží pozornost i čtenáře poněkud slabšího v kramflecích. V příběhu se díky přehledně uspořádanému textu neztrácí. Snadno se k němu vrátí, pokud na chvíli odvrátí pozornost a rychleji se v něm orientuje. Pohádky jsou tak akorát dlouhé, aby se ještě před usnutím dala vždy právě ta jedna dočíst do konce. Vyprávění je učiněno za dost. A druhý den je tu zase příběh úplně jiný. Milý, vtipný, svěží. Neunaví, ukolébá.
Rozhodně nelze upřít snahu a dobrý úmysl při psaní a vymýšlení příběhů. Provedení však pokulhává.
Především vypravěčské schopnosti autorky ignorují cílovou skupinu čtenářů. A nechme stranou místy skutečně kostrbatou větnou stavbu, přívlastky holé, jak čerstvé novorozeně a opakující se slovesa. To snad tahá za oči rodiče, nikoliv však dítě. Malý školák má zcela jiný problém. Rád věří na kouzla a pohádkové bytosti, rád by se dozvěděl, kde se kouzlo vzalo, proč, zda bylo kouzlem za odměnu či za trest. Celou svou zvídavou dušičkou by chytil vypravěče za ruku a nechal se zavést do pohádkové říše, do tajných krajin z příběhu. Pohádky nejsou běh START – CÍL. Proč si nepohrát s pohádkovými bytostmi a fantazií malého čtenáře? Nabudit jeho představivost, seznámit ho s hrdiny a jejich osudy. Aniž by vzala za své původní myšlenka, nabídnout něco nového, neotřelého. Milé je, že každý příběh je z jiného soudku. V jednom jsou hlavními postavami děti, jinde zvířátka, v další zase typické nadpřirozené bytosti jako například obr nebo skřítek. Proč ne. Určitě je díky tomu kniha pestrá. Ale i přesto se při čtení nezbavíte dojmu, že byste je chtěli lépe poznat. Uvěřit v jejich existenci, přiblížit se jim. Nic takového zde nečekejte. Příběhy jsou tak velmi… velmi sportovní. Sprintem po antuce.
Nechci však Sportovním pohádkám křivdit a odepsat je ještě na startovní čáře. No tak dobře. Možná jsem zkažená klasickými pohádkami z pera K. J. Erbena, Bratří Grimmů a H. Ch. Andersena, ke kterým se nejen já, ale mnoho dospělých i po letech rádo vrací a sní nad nimi dnes stejně jako kdysi. Tohle nebude případ Sportovních pohádek. Chybí jim malebnost i umění velkých vypravěčů. Jsou udýchané jak překážkový běh. Jako dobrý sportovec však neztrácejí v průběhu závodu tempo. A bez překvapení na dráze probíhají cílovou páskou. Nechybí jim však nekomplikovanost a přímočarost ve vyprávění. Bez záludností v duchu fair play.
Asi se nestanou tou velkou knihou, ke které se čtenář vrátí za desítky let. Určitě mají ale svižně našlápnuto být jim jedním z prvních průvodců do báječného světa knih.
Pospíšilová Zuzana, Sušina Michal: Sportovní pohádky, 120 stran, Grada, 2015
Kristina Doubravová
Úvodní foto: Pixabay.com
