Do rukou se mi dostala temně blyštivá kniha. Dívka se zlatem na obličeji se na mě uhrančivě dívá, zároveň působí velmi klidným a vyrovnaným dojmem.
Jste-li vnímavý čtenář, který se po několika doušcích třpytivého koktejlu science fiction a psychologického thrilleru, neztratí ve spoustě informací a ději knihy, i když bude při každém otevření dveří vystaven dění v jiném roce, pusťte se do ní. Pokud si na toto opravdu troufáte, tak si během 362 stran knihy Dívka, která se třpytila (Lauren Beukesová) projdete dobou od roku 1931 do roku 1993, a to vše hezky na přeskáčku, aby byla otestována vaše pozornost.
Jak již bylo napsáno, kniha je koncipována tak, že si musíte dávat pozor, ve kterém roce se nacházíte a o které z postav vám autorka vypráví. Naštěstí jsou to informace, které jsou dohledatelné na začátku každé z kapitol. Kapitoly jsou spíše kratší, ale tím, že je každá připisována jiné z postav, vás kniha lehce pohltí. Namátkou se zde setkáte s Harperem, Danem, Kirby, Malem, Rachel, Bartkem, Catherine, Alice…
Pokud vás kniha na začátku chytne tak, jako mě (o čemž nepochybuji), tak nebudete moci přestat přemýšlet nad koncem, nad dalšími zápletkami, nad tím jak spolu souvisí jaké situace. Začnete si v hlavě střádat vlastní důkazy, s každou stránkou budete blíž a dál odhalení toho, kdo je vrah.
Vrzání dveří. Ocitáme se v části roku 1992. Jsme u vody, v přírodě, vidíme zaběhnout psa Tokya někam do zeleně a také můžeme vidět dívku, která při hledání neposlušného psa přemýšlí, zdali dostane pokutu za jeho volný pohyb v tomto místě. Při více či méně klidném hledání ji ani náhodou nenapadne, že oslintaný tenisák, který svírá ve své mladé zářící ruce, bude za chvíli nedobrovolně svírat ve svých ústech. Že ochutná svoji horkou krev. Že pocítí trhání lidské kůže na kůži svoji vlastní. Doslova.
Zachrastí klíč. Dostáváme se do července roku 1974, kde muž, jménem Harper Curtis, potkává malou holčičku a dává se s ní do řeči. Snaží se jí vnutit malého oranžového poníka, ovšem holčička o něj s křikem nestojí.
Ruka tiskne kliku a dveře se pomalu otevřou. A my máme tu čest, seznámit se roku 1992 s Kirby Mazrachiovou, mladou punkerkou, která už si nepamatuje na to, jak jí jednoho dne daroval neznámý muž plastového poníka. Kirby se dostala na stáž do redakce chicagského deníku Sun-Times a tvrdě si stála za tím, že chce vařit kávu Danu Velasquezovi , pisateli článků o sportu. Pro ni ale bylo mnohem více důležité, než hrnek horké kávy a baseball, to, že Dan nedělal celou svoji kariéru jen sport. Původně se totiž věnoval psaní článků do krimi rubriky, ovšem okolnosti s tímto spjaté jej donutily přesedlat na naprosto jiného koně. Relativně klidnějšího a určitě bezpečnějšího.
Dveře se zavřou. Sedíme vedle Kirby, která se v zasedací místnosti přebírá ohromným množstvím starých fotek, novinových článků a dalších výstřižků, které jí mají pomoci odhalit toho, díky němuž má krk a břicho jako jednu velkou krabatou jizvu.
Příběh je psán poutavým jazykem, bez jakýchkoli zvláštností. Velkým kladem je propracovanost do posledního puntíku, ve vaší hlavě se rodí časová osa a vy cestou po řádcích knihy dosazujete další a další skutečnosti, zavrhujete vámi vymyšlené konce a začátky. Je skvělé, jak se autorka vrací zpět do minulosti a předbíhá v čase. Podle mě se jedná o velice inteligentní a chytrý kousek, který vás vtáhne a pustí až se zadní stranou obálky a tím typickým zvukem zaklapnutí dočtené knihy. Jediným záporem by mohlo být to, že v některých situacích popisuje Beukesová naprosto všechny detaily a čtenáři servíruje téměř něco jako filmový scénář. Až moc zbytečností, které by si čtenář klidně mohl domyslet sám a příběh si tím oživit podle sebe, ovšem proti gustu…
Takže, pokud se nebojíte a máte bystrou mysl, s chutí do toho.
Lauren Beukesová – Dívka, která se třpytila, Jota, 2015, 368 stran.
LUKÁŠ LOUŽECKÝ
ÚVodní foto: Pixabay.com
