Martin Sichinger zasazuje děj svých knih do prostředí jižních Čech. Je mu blízká Šumava, ale především její příběhy, které se v tomto prostředí odehrály. Z nich čerpá svou inspiraci a znovu jim vdechuje život. Nejinak tomu je i v knize Poslední šumavská pastvina, kterou vydalo nakladatelství 65.pole.
Kniha je rozdělena do třech částí. V první se čtenář setkává s hlavním hrdinou poručíkem Reinerem vzápětí po skončení první světové války. Nová republika se rodí v bolestech a všeobecném zmatku, kterého zneužívají nejrůznější zájmové skupiny i nacionalisticky smýšlející oddíly. Poručík Reiner po návratu z fronty plní v rodném kraji svůj poslední rozkaz. Jen s hrstkou mužů potlačí povstání šumavských Němců, což mu vynese punc hrdiny.
V druhé části knihy se s poručíkem Reinerem čtenář setkává opět po válce. Tentokrát po druhé světové. Z pohraničí byly vyhnány tisíce Němců a vlajky s hákovými kříži nahradily rudé prapory a komunistická propaganda. Poručík Reiner opět bojuje za osvobození své země. Stává se pašerákem a odbojářem. Ti, proti nimž bojoval, jsou nyní jeho jedinou nadějí. Svou poslední bitvu svede v závěrečné části knihy.
Postava poručíka Reinera je typem kladného hrdiny bez poskvrnky. Voják, důstojník, hrdina, všemi zrazen, opuštěn, sám pevný jako skála a čistý jako padlý sníh. Hotový Mirek Dušín. Jeho charakterová neposkvrněnost je patrnější o to víc, že proti němu nestojí žádný výrazný záporný hrdina. Bojuje proti systému, okolnostem, době, ve které se tu a tam objeví padouch okresního formátu. Chybí mu trocha zakolísání, která by jeho postavu přiblížila zemskému povrchu. Určitá charakterová plochost se táhne celou knihou. To zamrzí nejen u poručíka Reinera ale i u dalších postav. Poněkud lehkověrná snoubenka nebo pašerák Langfuss zůstali neobjevenými studnicemi netušených možností.
Co schází postavám, nebylo upřeno šumavskému hvozdu. Zde autor používá jazyk naprosto unikátním způsobem. Chce, aby čtenář cítil chlad potoka, vůni černé země a mrazivý dotek ojíněných travin. A daří se. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho po šumavských stezkách tak, jako sám šel a jako chodili před ním ti, kteří ožívají prostřednictvím jeho knihy.
Kniha není jen živoucím obrazem Šumavy, ale i doby. Autor se i v detailech snaží přinést historicky přesnou výpověď o době, o které píše. Skutečné pašerácké příběhy a osudy lidí semletých pádem mocnářství nebo nástupem komunismu představuje v kulisách všeobecných politických událostí. Z popisu je jasně patrná autorova hluboká znalost a zaujetí problematikou i dobou samotnou, láska k Šumavě a její historii.
65. poleDějová linka je poměrně přímá a bez zbytečných odboček. Poručík Reiner své úkoly plní svědomitě. Nějaké zásadní nečekané dějové zvraty jsou spíš světlou výjimkou. Dokonce i fiasko poručíkova vztahu není nikterak překvapující. O to víc čtenáře potěší závěr knihy, ve kterém se autorovi zdařilo vygradovat situační napětí rozhodujícího boje. Navíc je korunován poměrně silnou pointou. Ačkoliv nastupující komunistický režim měl devastující dopad na osudy lidí v Pošumaví a nejen je, autor se ve finále zdařile vyhnul zbytečnému dojímání a lítostivému krčení ramen. Touhu po svobodě, pro kterou na západní hranici umírali lidé, zanechává stále živou a stejně intenzivní jako za časů Krále Šumavy.
Martin Sichinger, Poslední šumavská pastvina, 65.pole, 2016
Kniha je k zakoupení ZDE
Kristina Doubravová
