Platí-li heslo zakladatele olympijských her, že „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“, pak by Eddie známy jako „Orel Eddie“ skutečně vyhrál zimní olympiádu, která se konala v Calgary roku 1988. Jelikož ale neplatí, platilo-li vůbec někdy, byl Orel Eddie ten poražený. Se svým výkonem zůstal hluboko za ostatními na posledním místě. A přesto zvítězil. Dokázal to, o co usiloval. Zúčastnil se olympijských her a navzdory svým výkonům se stal hvězdou.
Je k neuvěření, že se příběh Eddieho dostal na stříbrné plátno až po 26 letech. Účast jamajských bobistů z téže olympiády, byl natočen před 23 lety, ale v srdcích mnohých zůstává dodnes jako jedna z povedených komedií. Navíc cesta krátkozrakého podivína a outsidera z nelyžařské Anglie až na skokanské můstky v Calgary nese jeden z hlavních atributů, které se od životopisného snímku očekávají. Hrdinu, který se navzdory všem pokusí o nemožné a zapíše se 
tak do historie. Divák dostává pocit, že každá překážka se dá zvládnout a že dobro vždy zvítězí na zlem. Tím zlem je zde Mezinárodní lyžařská federace (FIS), který není nakloněn účasti amatéra na olympijských hrách. Dobro jsou všichni diváci, kteří Eddiemu nadšeně aplaudují. Samozřejmě, každá mince má dvě tváře.
Eddie Edwards se už nikdy na Olympiádu nekvalifikoval. Ne, že by se o to nepokusil, ale FIS nastavilo podmínky tak, že je už nebyl schopen splnit. Eddie vystudoval práva, nazpíval úspěšnou píseň v jazyce, kterému nerozuměl a vydělával na reklamách. Zároveň se ale dostal do finančních potíží a vyhlásil osobní bankrot. A co se zájmu diváků týče, bylo by bláhové se domnívat, že by diváci s chutí mrzli při podívané na více skokanů, jako byl Eddie. Ten byl jen jeden. Neohrabaný, krátkozraký s tlustými brýlemi a nadváhou, kterou na první pohled značně převyšoval ostatní závodníky, byl bohužel spíš ojedinělou změnou a pobavením, než symbolem sportovního ducha, odvahy a píle k dosažení vytyčených cílů.
Všechna pro i proti z Eddieho života, jsou skvělým námětem. Film Orel Eddie je na světě a bohužel ani zdaleka nenabízí vše, co se v příběhu skrývá. Poprvé v životě mi bylo líto, že se tématu nechopil někdo z Hollywoodu. Byla by z toho citově vyděračská podívaná, jakých jsme viděli už mnoho, ale pořád by nabídla víc, něž aktuální zpracování. To bohužel popisuje jen samotnou účast Eddieho na olympiádě. K pochopení skutečných pohnutek Eddieho Edwardse je ale potřeba mnohem víc. Jeho souboj s olympijským výborem se ještě podařilo zachytit, ale chybí rozpracování Eddieho života před a po jeho účasti v Calgary. Sdělení, že otec chce, aby byl štukatérem, a maminka zase udělá vše,
aby svého synka v úsilí podpořila, je jako říct: „měl to těžký, ale zas tak moc ne“. Za deset minut už je Eddie ve výcvikovém středisku a zvesela trénuje mezi nejlepšími. Vrcholem filmu pak je samotný skok. Víc nic. Žádná reflexe jaký to vše mělo smysl. Jakoby Eddie při skoku zahynul.
V životě asi víc než účasti na olympijských hrách Eddie Edwards nedosáhne. K pochopení, co ho vedlo k jeho úsilí, je jeho život po olympiádě ta nejdůležitější část. To, že hned po olympiádě vydělával víc na reklamách, než dostali ostatní sportovci za vítězství, že se stal právníkem, že se neúspěšně pokoušel o kvalifikaci na dalších olympiádách, a také že byl donucen vyhlásit osobní bankrot, tvůrci přehlíží z výšky skokanského můstku, na kterém se celý film odehrává. Místo toho si vymýšlí patetický příběh rolbaře (Hugh Jackman), bývalého šampiona, dnes snídajícího burbon, který se, jak jinak, Eddieho po prvotních neshodách ujme, aby ho trénoval a dostal až do Calgary. Mezitím můžeme vidět všechna možná klišé, které kdy filmový svět přinesl. Od napravení alkoholika přes tvrdé, ale vtipné tréninkové metody formou snové scény podpořené dobovým diskotékovým evergreenem jak v Rockym až po závěrečné smíření s otcem, jež nese na triku nápis „Jsem Eddieho táta.“
Patetičnost by se filmu dala odpustit v kontextu toho, že Eddieho účast na olympiádě svým způsobem patetická byla. Zásadní problém filmu je v tom, že tvůrci neměli ani trochu představu, co chtějí natočit. Jestli komedii, nebo drama. Do filmů vložili pár gagů, kdy Eddie zakopne s lyžemi, a zároveň nás nutí s ním a jeho zkrachovalým trenérem soucítit, ale ani jednu z postav se jim nepodařilo vykreslit do hloubky. Smíření rolbaře se svým dávným trenérem (Christopher Walken) pak jen podtrhuje scénáristické tápání. A to už se z hlediska, kolik se zde nabízí možností, přehlédnout nedá. Mohli z Eddieho udělat vypočítavého chytráka, hrdinu, mohli z něj udělat blázna, ale nenabídli nic, než jen dítě, které nikdy nedospělo, což je asi nejnudnější varianta, kterou mohli zvolit.
Příběh Orla Eddieho je dojemný. Nezáleží na tom, jestli to měl celé naplánované, anebo skutečně šlo o konání čisté duše. Když si dnes představíme, že doping berou snad i šachisti, cyklisti si nechávají do bicyklů montovat skryté elektromotorky, výsledky se falšují, rozhodčí uplácejí, přesto sportovci mají horentní příjmy a jsou považováni za vzor úspěchu, člověk si čím dál častěji posteskne, kam zmizeli ty časy, kdy se sport dělal pro zdraví a zábavu. Orel Eddie, ať už měl jakékoliv pohnutky, na pár vteřin, během kterých skočil o neuvěřitelných 47 metrů méně, něž tehdy nejlepší skokan Matti Nykänen, vrátil sport tam, kam patří. Proto by si Orel Eddie zasloužil lepší film.
Pavel Urík
Eddie the Eagle
Životopisný / Komedie / Drama / Sportovní
Velká Británie / USA / Německo, 2016, 106 min
Režie: Dexter Fletcher
Scénář: Sean Macaulay, Simon Kelton
Hrají: Taron Egerton, Hugh Jackman, Christopher Walken, Jo Hartley, Tim McInnerny, Mads Sjøgård Pettersen, Rune Temte, Edvin Endre, Marc Benjamin, Lasco Atkins, Iris Berben, Graham Fletcher-Cook
