Mezi osmičkou snímků nominovaných na letošního Oscara za nejlepší film se nenápadně krčila Philomena, nízkorozpočtové britské drama založené na skutečném příběhu matky hledající po desítkách let ztraceného syna. Nebýt Judi Dench, snímek by i vzhledem k neznámému obsazení nejspíš zapadl. Proto zaplaťpánbůh za ni, neboť o tuhle podívanou by byla škoda se připravit.
Philomena Lee je starší dáma irského původu, která po padesáti letech odhaluje rodině své tajemství – že jako mladá v klášteře porodila syna, který jí byl později násilně odebrán. Philomenina dcera se rozhodne matce pomoct ztraceného potomka a zároveň svého sourozence najít, a tak se obrací na bývalého reportéra BBC Martina. Ten se spolu s Philomenou vydává po stopách zmizelého Antonyho, aby o tom posléze mohl napsat srdceryvný příběh a při troše štěstí se vrátit na novinářské výsluní. Už od začátku je jasné, že tato cesta za skrytou pravdou přinese zajímavé situace pramenící z rozdílných povah obou aktérů.
Philomena má sice velmi bolestné vzpomínky, ale není otravně zahořklá. Navzdory svým zkušenostem neztratila víru v Boha, odmítá nazývat to, co se jí přihodilo, zlem a svého syna chce najít vlastně jen proto, aby zjistila, zda se má dobře a je někým milován. A jestli není obézní. Rozhodně se tak neřadí mezi běžné filmové hrdiny. Zatímco ti zpravidla ovládají superschopnosti nebo vykonali nějaký významný čin, ona bojuje svou obyčejností a dokazuje, že každý si s sebou neseme příběh, který si zaslouží být vyprávěn. Na podobné myšlence stojí i v současnosti oblíbený projekt Humans of New York a jemu podobné, což jen potvrzuje, že lidé mají zájem o skutečné příběhy ze života.
Film ovšem není tím, čím se zdá být na první pohled. Nepozorný divák by si mohl myslet, že je jen o pátrání matky po synovi. Jenže Philomena rozhodně není povrchní. Předhazuje divákovi aktuální témata, ale netlačí na pilu, a tak záleží na každém, zda o nich chce, nebo nechce přemýšlet. Na přetřes přijde mateřské pouto, církev a náboženství i homosexuální partnerství.
Při tom všem si snímek navíc zachovává vlídný humor. Britská kinematografie ostatně opakovaně dokazuje, že není zapotřebí béčkových vtípků a scén plných zvracení a vylučování, aby výsledek dokázal pobavit. Philomeně k tomu stačí motivy jako braková literatura, důležitost pevného stisku ruky nebo lacláče jako indikátor homosexuality. A ve scéně, kdy ústřední hrdinka vzpomíná na svůj první sex, nebude v rozpacích jen Martin na plátně, ale i vy v sedačkách.
Judi Dench celkově hraje skvěle, ale zkušený divák by od ní těžko čekal něco jiného. Devětasedmdesátiletá herečka za roky své filmové a divadelní kariéry snad nepředvedla jediný byť jen slabší výkon a sledovat její herectví je vskutku zážitek. A tak je ve výsledku vlastně jedno, že za roli nedostala Oscara. Filmový úspěch se totiž ve skutečnosti neměří počtem sošek, ale vydařených výkonů, které si získají publikum. A tohle Judi Dench a potažmo celý snímek splňují na jedničku.
Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl. K důkazním matriálům dosvědčujícím pravdivost tohoto tvrzení by se dala přihodit i Philomena. Hlavní aktérka ve filmu sice chce najít svého syna, ale tím vlastně hledá jen ztracený kousek vlastního já. Žurnalista Martin se sice zdánlivě žene za pracovním úspěchem, jenže v hloubi duše doufá, že při své cestě získá i něco navíc. A nejde o žádné vyzrazení zápletky, když napíšu, že se jim to oběma podaří. Protože cesta opravdu je cíl. V tomhle příběhu tedy určitě.
Kristýna Motlová
Recenze vznikla ve spolupráci s Kina.cz a Kino Lucerna Brno.
Philomena
Drama
Velká Británie / USA / Francie, 2013, 98 min
Režie: Stephen Frears
Scénář: Steve Coogan, Jeff Pope
Hrají: Judi Dench, Steve Coogan, Mare Winningham, Sophie Kennedy Clark, Simone Lahbib, Charles Edwards, Anna Maxwell Martin, Ruth McCabe, Michelle Fairley, Wunmi Mosaku, Cathy Belton, Barbara Jefford, D.J. McGrath, Kate Fleetwood, Sara Stewart, Tadhg Bowen, Charlie Murphy
