Bolestivě odhalující paměti, pořízené z přepisů vzpomínek, které Newman nahrál v 80. letech, odhalují jeho upřímnou, komplikovanou tvář. Paul Newman a jeho tajná autobiografie.
Filmové hvězdy, zmatené vlastními obličeji z filmového plátna, obvykle nemají velký zájem o sebereflexi. Paul Newman se v knize ukázal jako nemilosrdná výjimka. Koncem osmdesátých let Newman v přestávkách mezi pivními dýchánky nahrával nekonečné hodiny vzpomínek a snažil se konečně pochopit nejistého, neadekvátního cizince, který se skrýval za jeho pohlednou fasádou. Pravděpodobně znepokojen tím, co odhalil, později nahrávky zničil. Po jeho smrti v roce 2008 však bylo v jeho zatuchlém sklepě v Connecticutu a ve skříni objeveno 14 000 stran přepisů, které byly nyní sestříhány a vloženy do autobiografie, doplněné o příspěvky kolegů a rodinných příslušníků. Výsledek je překvapivý: Narcis rozbije zrcadlo a zanechá po sobě jen krutě sebepochybující střepy.
Na počátku padesátých let se Newman zdál být nejnebezpečnějším z mladých rozhněvaných mužů Hollywoodu – méně eruptivní než Marlon Brando, méně křečovitý než Montgomery Clift, méně nevrlý než James Dean. Ve filmu Někdo tam nahoře mě má rád hrál napraveného chuligána a ve filmu Kolt pro leváka introvertního psance. Nakonec se v roli moudrého lupiče ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid a hravého hazardního hráče ve filmu Podraz uklidnil a stal se z něj mrzout a neodolatelný šarmantní herec. O těchto rolích se však ve své knize téměř nezmiňuje; místo toho se vysmívá „téhle zatracené filmové hvězdě s modrýma očima, kterou obsadili do role polovičního Apače ve filmu Hombre“. Přemáhá ho pocit nezaslouženosti, který přerůstá v pohrdání sebou samým, a sám sebe nazývá „tím malým dekorativním sráčem“, pouhým okrasným stvořením s prázdným vnitřkem.
Většinu dává za vinu své matce. Jejím zločinem bylo, že ho zbožňovala, jako to později dělali fanoušci, které si chladnokrevně držel od těla. Chovala ho jako panenku a on se přirovnává k pejskům, které cpala čokoládou, až se „stali tak nechutnými a obézními, že se sotva mohli hýbat“. Ovlivněný jejím mazlením odmítal opětovat náklonnost a vytvořil si ochranný „plášť lhostejnosti“. To vysvětluje, proč mnohé z jeho pozdějších výkonů – například v roli zběhlého vědce z dob studené války, který vypíná své emoce v Hitchcockově Roztržené oponě, nebo cynicky pobaveného soukromého očka v Návratu Lew Harpera – mohou působit mdle a odtažitě.
Stejně jako manžel alkoholik, kterého hrál ve filmu Kočka na rozpálené plechové střeše, se Newman spoléhal na alkohol, který ho uváděl do milosrdné otupělosti. Má třeskutou teorii, kterou si pravděpodobně vymyslel, když byl opilý, a podle níž se Britové nikdy neopijí tak jako Američané, protože mají rádi teplé pivo a do whisky si nedávají led, což znamená, že jejich tělo nepotřebuje zkonzumovaný alkohol zahřát na teplotu krve, aby se mohl vstřebat. „Celý můj systém,“ říká, “byl založen na dohánění těch kostek ledu.“ Je to chytrý komentář k jeho emocionálnímu ochlazování: ty modré oči skutečně často působí ledově.
Podle Newmanova vyprávění byla jeho cesta života chaotická a bez scénáře. Na vysoké škole naháněl holky, u námořnictva chlastal. Musel si najít práci, ale nejlépe se mu dařilo v modelingu „na obálce detektivního časopisu“. Do prvního manželství vstoupil bez zkušenosti v sexu: „Čekali jsme s tím až do svatební noci“, kdy okamžitě počali dítě. Se svou druhou ženou Joanne Woodwardovou se řídil tím, co nazývá „věcí, kterou jsem nosil v kalhotách“. Když Newman navštěvoval kurzy pro metodické herce, od nichž se očekávalo, že budou na jevišti čerpat ze svých emocionálních vzpomínek, uvědomil si, že „nevím dost o svých vlastních pocitech, abych je začal zkoumat“.
Nebezpečí ho z tohoto stavu paralýzy vytrhlo. Odtud pramení jeho posedlost závodními auty, která začala filmovou rolí jezdce Grand Prix ve filmu Winning, ale přivedla ho „mimo tuto fiktivní zkušenost k něčemu skutečnému a zcela primitivnímu“. Ještě větší vinu si přikládá za svého syna Scotta – závislého a neúspěšného herce, s nímž vztah charakterizoval jako „tanec smrti“ a kterého také nabádal, aby na silnici riskoval a jezdil rychle. Newman vzpomíná, že v jedné trýznivé chvíli uvažoval o tom, že se zastřelí, aby Scotta zbavil „utrpení, kterým jsem byl já“; nakonec to byl nešťastný Scott, kdo předčasně zemřel.
Vzhledem k této auto psychoanalýze si Newman odmítá připisovat zásluhy za svou tolik opěvovanou filantropii. Přestože salátový dresink prodávaný pod názvem Newman’s Own vydělal miliony na dobročinné účely, mračí se nad způsobem, jakým svůj obličej prodával na pultech obchodů s potravinami, a podezírá sám sebe, že jeho altruismus vznikl z toho, že neměl vůbec žádné občanské aktivity, jen se k tomu nějak přimotal, jako vlastně ke všemu. Pravděpodobně to platí i pro jeho politické aktivity na podporu kandidátů, kteří se stavěli proti válce ve Vietnamu; ačkoli volil demokraty, Newman sám sebe definuje jako „emotivního republikána“ – s tvrdou tváří a uzavřený do sebe, nebo jak o něm říká jeden z jeho kamarádů z vysoké školy, „tvrdý a chladný“, dokonce „ďábelský“.
Dvě z Newmanových dcer, které přispěly předmluvou a doslovem, tvrdí, že po nahrání nahrávek se stal ve svých zbývajících letech „více přítomným“. To je dobře, že od příbuzných zaznělo, asi všem bude po přečtení docela jasné, proč se tehdy rozhodl, že utrápené svědectví nezveřejní. Zveřejněním samozřejmě Newman už trpět nebude a jeho potomkům jeho nahrané memoáry přinesou určitě tučnou odměnu.
Knihu můžete koupit ZDE v knihkupectví Dobré knihy.
Darina D.
