Každý z nás se někdy setkal s nepříjemnou změnou nálad. V jednu chvíli je nám dobře, jenže pak na nás z ničeho nic padne smutek a všechno ztrácí smysl. Ani zdaleka se to však nedá srovnat s děsivými příznaky bipolární poruchy. Touto závažnou nemocí trpí stále více lidí. Jednou z nich je i americká klinická psycholožka Kay Redfield Jamison. Ve své autobiografii Neklidná mysl ukazuje to, jaká bipolární porucha ve skutečnosti je. Líčí boj s touto nemocí, odmítáním léčby a se sebou samou.
„Deprese je hroznější, než lze slovy, zvuky nebo obrazy vyjádřit. Lidé naznačují, že vědí, jaké to je být v depresi, protože si prošli rozvodem, přišli o práci nebo se s někým rozešli. Jenomže tyto zážitky s sebou nesou určité pocity. Deprese je oproti tomu plochá, prázdná a nesnesitelná.“
Bipolární porucha, dříve nazývaná maniodepresivní psychóza (či maniodeprese), je psychická nemoc, při které se střídají stavy mánie a deprese. Je to onemocnění na celý život, jehož léčba je poměrně obtížná a naprosto nezbytná. Zatímco během mánie zažívá člověk zvýšenou euforii, zrychlené myšlení, sníženou potřebu spánku a jedná velice impulzivně, upadá při depresích do hlubokých stavů smutku. Zažívá pokles zájmu o svět i život obecně a často dochází až k sebevražednému jednání. Fáze se mohou střídat bezprostředně za sebou, přičemž každá trvá v rozpětí několika dní, týdnů až měsíců.
Autorka knihy s neuvěřitelnou otevřeností popisuje nejen průběh nemoci, ale i svůj osobní život. Přestože je mu věnováno mnohem více prostoru než nemoci samotné, je nezbytný pro pochopení toho, čím si ona i ostatní pacienti prochází. Bipolární porucha drtivě zasahuje do každého aspektu života. Rozpadající se vztahy, neschopnost normálně fungovat v práci i běžném životě a nepochopení ze strany blízkých, jsou jen malou součástí obrovského problému. I přes to se v celé situaci snaží hledat alespoň něco pozitivního. Přijít na důvod, proč nemoc existuje a jak z ní vytěžit co nejvíce dobrého.
„Upřímně se domnívám, že jsem v důsledku nemoci cítila více věcí, a hlouběji; že jsem měla více zážitků a intenzivnějších; více jsem milovala a byla milována; častěji se smála i plakala; viděla jsem v lidech to nejlepší i to nejhorší a pomalu poznala hodnotu starostlivosti a loajality a schopnosti věci přestat.“
Přestože vystudovala klinickou psychologii, vyučovala na univerzitě a pracovala s ostatními pacienty, sama si své vlastní problémy dlouho nepřipouštěla. Kritizovala a odsuzovala ty, kdo odmítali jakoukoliv léčbu, zatímco sama své léky několikrát vysadila. Upadala do stále hlubších depresí, které nakonec vyústily až v pokus o sebevraždu. Ač může kvůli svému počátečnímu přístupu působit nesympaticky a pokrytecky, po přečtení celé knihy jsem změnila svůj názor. Myslím, že jsou to právě všechny tyto zkušenosti, které z ní udělaly lékařku, co své práci skutečně rozumí a je schopná pochopit problémy těch, kdo za ní přichází.
„Když jsem začala přemýšlet o napsání této knihy, představovala jsem si ji jako knihu o náladách a o nemoci týkající se nálad v kontextu života jednotlivce. Když jsem ji napsala, ukázalo se však, že se z ní stala do značné míry i kniha o lásce: o lásce, jako opoře, obnovitelce a ochránkyni.“
Jak sama autorka v jedné části knihy zmiňuje – otevřít se před celým světem stálo opravdu hodně odvahy. Riskuje nejen odsouzení v osobní rovině svého života, ale i v té pracovní. Myslím, že za tento krok si zaslouží velký kus obdivu. Ukazuje, že i největší odborníci dělají chyby. Že i profesionálové mnohokrát šlápnou vedle. Ale ze všeho nejvíc ukazuje naději, která se dá najít i v těch nejtěžších chvílích.
Kateřina Kovandová
Knihu můžete zakoupit ZDE
