Co se má stát, stane se. Touto průpovídkou se nejspíš čas od času nechá uklidnit každý z nás. V románové prvotině autorské dvojice Jimmyho Rice a Laury Taitové se uplatní obdobné tvrzení – když se něco nemá stát, prostě se to nestane. A jestli to tak bylo dobře? Na odpověď si hlavní hrdinové knihy museli počkat celé roky.
Alex a Holly jsou nejlepšími přáteli. V dětství trávili téměř každou volnou chvíli lumpárnami a povídáním o všem možném. Jenže je to už deset let, co spolu mluvili naposledy. Kontakt přerušili ve chvíli, kdy se dívka rozhodla opustit rodné městečko a vydat se do metropole za dalším studiem. Své skutečné city k Alexovi si odvezla s sebou jako nikdy nevyřčené tajemství. Nyní, když jim oběma táhne na třicet, se jejich cesty mají znovu setkat. Jak moc se asi změnil člověk, který jim byl kdysi tolik blízký? A nakolik se za ta celá léta změnili oni sami?
„Oči měl velké a kulaté, jak jsem si je pamatovala, jen ty vrásky kolem nich, když se usmál, se tam objevily nově. Účes se od školy prakticky nezměnil, ale on do něj dorostl. Zatímco většina ostatních kluků na škole nosila francouzský sestřih, on je míval rozcuchané a nechával si je růst přes uši. Trochu jako učitel. Jenže když teď kantor opravdu byl, tak mu ten učitelský účes slušel.“
Ačkoliv romantické komedie nepatří mezi mé nejmilejší žánry, ke knize mě přitáhl nápaditý způsob jejího zpracování. V roli vypravěče příběhu se totiž pravidelně střídají oba autoři, přičemž každý z nich píše za jednu z hlavních postav – Taitová vdechla život nespoutané Holly, Rice se ujal obsedantně-kompulzivního Alexe. Obě mají svoji vlastní dějovou linku, která sleduje práci, vztahy a další aspekty jejich života. Když se však spolu setkají, má čtenář možnost nahlížet na stejnou situaci Hollyinýma i Alexovýma očima, což vyprávění dokáže značně zpestřit. Je jen škoda, že těchto momentů není v knize ještě o něco více.
Kromě ústřední dvojice v příběhu vystupuje také velké množství dalších postav. Hlavní hrdinové jsou obklopeni svými kolegy, přáteli, partnery i domácími mazlíčky, díky čemuž celý příběh působí velmi živě – a právě to, že jsou postavy zasazeny do dynamického prostředí, propůjčuje jejich konání uvěřitelnost a charakterům dodává na plastičnosti. Čtivost v neposlední řadě udržuje také prolínání časových rovin. Příběh se chvílemi odehrává v současném Londýně, jindy se zase vrací na konec devadesátých let do městečka Mothson. Časové skoky jsou voleny střídmě, takže je snadné se v nich orientovat. Díky neustálému střídání vypravěče, časových rovin a množství vedlejších postav příběh působí dojmem, jakoby se stále nacházel v pohybu, díky čemuž má celé dílo příjemný spád.
Navzdory všem vyjmenovaným pozitivům zde ovšem není nouze o určitá klišé. Obzvlášť linka hlavní hrdinky působí snad s výjimkou závěrečné kapitoly velmi předvídatelně a za tou Alexovou poněkud pokulhává. Netvrdím, že Laura Taitová je tou horší autorkou z dvojice, pouze snad to, že inspirace určitými (v anotaci knihy jmenovanými) komediemi je zde více než zřetelná.
Obálka knihy pěkně vystihuje atmosféru celého příběhu, příjemným bonusem je také třístránkové interview s autory románu.
Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala je pohodovou četbou nejen pro milovníky romantického žánru s nádechem humoru, ale pro každého, kdo má rád nekomplikované vyprávění o (ne)obyčejných lidech a jejich osudech. A přestože sama podobně laděnou literaturu nevyhledávám, další román autorské dvojice chystaný pro rok 2016 si s chutí přečtu.
Jimmy Rice a Laura Tait: Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala, Jota, 2015, 376 stran.
Monika Pospíšilová
Úvodní foto: Pixabay.com
