Mistrovská povídka. Nezapomenutelný příběh. Čistý a jednoduchý styl. To všechno jsou již známé názory na úžasně ilustrované dílo od francouzského spisovatele Jeana Giona. Neodolala jsem tedy a nakonec jsem také vzala do ruky onu tolik opěvovanou knížku a s očekáváním jsem se do ní začetla.
Autor vypráví zdánlivě skutečný příběh. Vrací se do roku 1910, kdy cestoval provensálskou krajinou. Dostal se do míst pustých a opuštěných. Byl vyčerpaný a žíznivý. Nakonec ale přeci jen narazil na člověka – pastýře. Ten mu dal napít a pozval ho k sobě domů. Stařec byl málomluvný, a možná právě proto vyvolával tolik zvědavosti. Jmenoval se Elzéard Bouffier.
Pastýř je hlavní postavou, o které se později dozvíme, že každý den chodí zasadit po stovce žaludů do okolní nehostinné krajiny právě proto, aby jí navrátil dávno ztracený život. Dělá to nezištně, pokorně a ve svém snažení neustává ani potom, co dříve suché stráně, kopce a skály zarostou tisíci mladými stromy.
Roku 1914 odešel vypravěč do války. Po jejím skončení zatoužil po přírodě. Vrátil se tedy do těch samých končin a zjistil, že duby skutečně vyrostly. Dařilo se jim. V kraji se opět objevila voda a krása prazvláštně rostoucího lesa přitáhla pozornost mnoha lidí. Místo navštívili hajní, poslanci, technici a jiní odborníci, načež se rozhodlo o zvláštních ochranných opatřeních. Nikdo totiž netušil, že mohou být stromy dílem nějakého člověka. Nikdo si nedokázal byť jen představit, že by jediná lidská bytost mohla stvořit něco tak velkého, tak božského. Pro všechny šlo o malý zázrak, protože tam, kde byla kdysi naprostá pustina, vyrostl docela „přirozeně“ les neuvěřitelné nádhery.
Autor na konci povídky zmiňuje, že Elzéard Bouffier zemřel v roce 1947 a podtrhuje tak reálnost celého příběhu. Navzdory zklamání čtenářů a vydavatelů Jean Giono po několika letech přiznal, že jde skutečně jen o fikci, kterou se snažil zdůraznit důležitost lesa a sázení stromů.
Co se týče mého vlastního názoru, tak nejspíš nepotěším žádného z vášnivých obdivovatelů tohoto krátkého díla. Přestože oceňuji hloubku myšlenky a pokus o ztvárnění, který mi svou formou trochu připomíná pohádkového Malého Prince od Antoine de Saint-Exupéry, nedokážu nezkritizovat jazykovou stylistiku. Časté opakování slov. Věty, které občas nedávají smysl a jsou velice špatně čitelné. Bohužel nedokážu říct, zda jde o chybu autora, nebo překladatele.
Jelikož je ale povídka všemi tak skvěle hodnocena, nenechala jsem se odradit a zkusila jsem zhlédnout půlhodinový snímek, jenž byl na námět knihy natočen. Musím uznat, že kromě kouzelné animace byl také text upraven do poslechově příjemnější podoby. Při svém pátrání jsem ale narazila ještě na jednu namluvenou verzi. Tu má na svědomí Marek Eben a popravdě se mi líbí nejvíce.
Jean Giono se jako autor pohyboval spíše na okraji literárního světa. Ve svých dílech se zabýval převážně vesnickým životem a přírodou, která byla hlavním aktérem jeho tvorby. Po druhé světové válce ovšem obrátil pozornost ke člověku. Teprve knihou Muž, který sázel stromy se roku 1953 opět navrátil k přírodě, a kdo ví, jestli ne i k sobě samotnému.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
