Co se s člověkem děje, když umírá? Je možné, aby s ním tento zážitek sdílel někdo jiný? Výzkumy zážitků sdílené smrti přináší kniha Doteky věčnosti Raymonda A. Moodyho.
Raymond Moody, absolvent filozofie a medicíny, působil jako forenzní psychiatr. V sedmdesátých letech ohromil svět knihou Život po životě, v níž se zabýval zážitky několika lidí, kteří se ocitli na prahu smrti. Otevřel téma, o němž se do té doby v lékařských knihách prostě nemluvilo, přestože prvky takových situací najdeme v literatuře u řady autorů světových jmen, jako jsou Charles Dickens, nebo dokonce Ernest Hemingway.
Podobné události však byly zaznamenány už dříve a nejen v umělecké literatuře, nezpochybnitelně pak u filozofa a psychologa Carla Junga, vynikajícího pozorovatele, který v eseji o životě po smrti uvedl, že alespoň část duše nepodléhá zákonům prostoru a času, a ve svých dnes stále známějších denících pečlivě zaznamenával své vlastní zkušenosti s tímto fenoménem.
Moody – jako první lékař – otevřeně psal o tom, o čem se jeho kolegové zdráhali hovořit, třeba z obav, jak by byli přijímáni veřejností. Pokusil se sledovat cestu umírajících z tohoto světa, jejich vlastními slovy popsal, jak procházejí jakýmsi tunelem za světlem a v tomto světle se setkávají se spirituálními bytostmi přicházejícími proto, aby jim usnadnily přechod do smrti. Mnoho pacientů vyprávělo o tom, že opustili svá těla a sledovali zápas lékařů i zdravotních sester, kteří se jim snažili zachránil život, mnozí měli možnost pohlédnout do minulosti a znovu prožít svůj život. Tito lidé si s sebou po návratu do fyzického těla nesli přesvědčení, že mají zde na zemi ještě nějakou povinnost, které musí dostát.
Jakmile tedy vešlo ve známost, že se Raymond Moody o podobné jevy zajímá, ozývali se mu další a další lidé, kteří se ocitli na prahu smrti, a toužili sdílet s ním svůj zážitek. A tak se stále častěji setkával s příběhy, které popisovaly jakási vidění na úmrtním loži, která kromě umírajícího mohou sledovat i osoby v jeho blízkosti. Začal je proto označovat jako zážitky sdílené smrti. Protože Moody je v prvé řadě vědec, je dalek vyslovovat ukvapené a ničím nepodložené závěry. Tváří v tvář tomuto fenoménu před ním vyvstala řada problémů. Lidé odedávna předpokládali existenci jakéhosi vchodu, který se otevírá do spirituálního světa. Mohou nás zážitky sdílené smrti počit o této bráně? Nachází se v mozku každého u nás mentální nástroj, díky němuž můžeme komunikovat s „Bohem“? Existuje skutečně „život po životě“?
Moody shromáždil svědectví napříč generacemi i společenskými vrstvami, nechává hovořit lékaře, zdravotní sestry, obyčejné muže i ženy, kteří byli silně zasaženi tím, co zažili v okamžicích, kdy přicházeli o někoho blízkého. Jedním z nejhlubších prvků blízké smrti je zážitek světla. Světlo bývá popisováno různě, jako křišťálové, pulzující, světlo, které má vážnost a hloubku, může být tak silné, že nepomáhá ani zavřít oči. Přes svou neuchopitelnost a nesdělitelnost však přesto nalezneme společný rys: tento jiný svět každého spirituálně ovlivnil, jeho spirituální dopad nemá žádné hranice. „Přestal jsem brát život tak hrozně vážně… Jsme zde, abychom se učili, a pak jdeme dál. Nejsme tady v nějaké slepé uličce.“
Lidé všechno rádi kategorizují, rozškatulkovávají, v naší racionální době mohou zkoumání tohoto druhu představovat v očích části vědecké veřejnosti svého druhu kacířství. Objevily se samozřejmě pokusy vysvětlit tyto jevy změnami v chemii mozku či jako útěchu poskytovanou umírajícímu jeho psychikou. Raymond A. Moody proti tomu předkládá hluboce osobní příběhy těch, kterých se dotkla smrt. Téměř každý z nich je přesvědčen, že tělo, v němž žijeme, je jenom smrtelná schránka a že náš duch je věčný. Toto přesvědčení s nimi sdílí i autor, přestože se pro svou jinakost vystavuje polemice a kritice. Nabízí totiž nový pohled na cestu, kterou jednou všichni na konci života podnikneme.
Závěrem: Titul je o to aktuálnější, že právě v těchto srpnových dnech byla debata na toto téma znovu otevřena v médiích.
Raymond Moody, Paul Perry: Doteky věčnosti. Euromedia group k. s. – Knižní klub 2011
MARIE DUFKOVÁ
