Komturova smrt je devatenáctým dílem Harukiho Murakamiho, které vyšlo v češtině. Příběh malíře začíná jako klasický román o outsiderovi: rozpadlé manželství, existenciální krize a obrovské pulzující prázdno tam, kde normální lidé mají budoucnost.
Komturova smrt přináší štědrou porci stránek a díky zahraničním excesům s cenzurou se o románu hodně mluvilo ještě před tím, než vůbec vyšel. Mnohem více než novinové titulky mě ale zaujala anotace, přestože obvykle jí nevěnuji moc pozornosti. Komturova smrt se čtenářům představila takovým způsobem, že zaujala i ty, kteří ještě Murakamiho literárnímu kouzlu nepropadli (včetně mě). Spojení osamělého a do jisté míry zlomeného umělce s tajemným obrazem a fantaskními událostmi tvoří perfektní lákadlo. Ale je tento úvodní dojem oprávněný?
Když už máš jednou projít nějakou ulicí, tak si aspoň vyber tu stranu, na které svítí slunce.
Kdyby fanoušek Murakamiho románů narazil na popis hlavního hrdiny v nějakém kvízu (něco ve stylu Poznej autora podle hlavní postavy), bez rozmýšlení by ho přiřadil právě ke jménu nejznámějšího současného japonského autora. Po nenadálém rozpadu šestiletého manželství je vypravěč vykořeněn. Opouští společný byt a vydává se na cesty. Potřebuje se očistit, než bude schopen vůbec pomyslet na nový začátek. Přechod od rozchodu k novému životu jde pomalu. Netrvá v řádu dní, dokonce ani týdnů. Po více než měsíci na cestách zakotví v horách u Odawary, v osamělém domku, který patřil slavnému japonskému malíři jménem Tomohiko Amada. Dočasné útočiště pomůže malíři přejít z víceméně pasivní očistné fáze k akci. Malování. Ovšem ještě chybí rozehrát mystickou část Murakamiho partie. Jak už to tak v tajuplných příbězích bývá, nadpřirozeno se do příběhu vetře nejdřív zcela nepozorovaně, aby se v něm zabydlelo natolik, že už se ho nebude možné zbavit. Alespoň ne snadno a rozhodně ne bezbolestně. Když vypravěč najde na půdě Amadův veřejnosti zcela neznámý obraz, netuší, co všechno se dalo do pohybu.
V Komturově smrti se objevuje řada motivů, na které si už Murakamiho čtenáři přivykli. Okrajové exkurze do japonské i evropské historie, neodmyslitelné zmínky o hudbě, ať už jde o jazz nebo v případě tohoto románu hlavně o operu. Dokonce občas popisuje přípravu jídla, a to tak podrobně, že si podle románu můžete i uvařit (třeba rajčatovou omáčku). Také otevírá okénko do světa umělců a procesů tvorby. Je zvláštně poetické, že mě v jeho objemném románu nejvíce bavily právě tyto okrajové vsuvky. Komturova smrt v několika pasážích věnovaných právě vzniku uměleckého díla prozrazuje o tvorbě více než Murakamiho kniha Spisovatel jako povolání. Objevuje se také téma vykořeněnosti, outsiderství ve světě zaměřeném na světský úspěch a peníze, a v neposlední řadě také u Murakamiho běžné nezodpovězené otázky.
„Nedokázal jsem si vůbec představit, že bychom mohli oficiálně ukončit své manželství a přitom zůstat i nadále přáteli. Po šesti letech, které jsme spolu prožili jako muž a žena, jsme toho sdíleli opravdu nemálo. Pojila nás spousta společně prožitého času i společně sdílených citů, společných slov i společného mlčení, četná váhání i četná rozhodnutí, mnohé sliby i mnohé rezignace, veliké množství radostí – a naopak i nudy. Jistěže by se našlo i pár věcí, o které jsme se nepodělili a nesli si je každý v sobě jako tajemství. Dokázali jsme ale sdílet dokonce i vědomí, že máme každý něco, co před druhým skrýváme. Cítili jsme mezi sebou jistou vážnost situace, jakou dokáže vypěstovat jenom čas. Zdařile jsme se adaptovali na její gravitační pole a žili v citlivé rovnováze s ním.“
Román takového objemu by měl stát na dobře vybudovaných postavách, které mají prostor se vyvíjet a proměňovat. Kromě vypravěče, jenž si čtenáře získá právě tím, že se stane průvodcem celým románem, se objevují zvláštní vedlejší postavy, u nichž si je čtenář jistý, že jejich podivnost nebude samoúčelná. Podivínský milionář žijící v okázalé vile na protějším kopci (nepříliš šikovná poklona F. S. Fitzgeraldovi?), zvláštní dospívající dívka Marie Akikawa nebo malířova často vzpomínaná mladší sestra Komi, která zemřela ještě jako dítě… Všechny tyto postavičky zpočátku naznačují, že čtenáře čeká zajímavá cesta, při níž postupně odhalí střípky charakterů, motivací a propojení postav vytvoří dynamiku, která bude posouvat román kupředu. Nic takového se ale nestane.
Na textu Komturovy smrti by se dala vyučovat rizika toho, když autor tvoří příběh za pochodu. Postavy se mohou stát jen značkami podél cesty, které autor a následně i čtenář mine, protože se autorovi chce jít dál, i když ještě neví za čím. A i když značky o kus dál potká znovu, jsou pořád stejné, mají stejný význam i podobu a pustíme je z hlavy, ještě než vychladne motor auta.
A právě to byl můj čtenářský zážitek z Komturovy smrti. Kdyby měl román okolo 300 stran, nebyl by pocit zklamání a nespokojenosti tak drtivý. Ale Murakamiho text neobhájil svou vlastní délku. Autor příliš často opakoval již řečené, psal vatu nebo přešlapoval na místě. Mystická cesta hlavního hrdiny mimo běžný svět působí zdlouhavě a místy vyloženě trapně. Spojení s příběhem a postavami je podivné, stejně jako ony samy. Mnohokrát mě napadlo, proč nechal Murakami svého hrdinu prožít ty které scény. Nejednou se mi vybavila rada jednoho z našich předních filmových režisérů: pokud určitá scéna neposunuje postavu nebo příběh dál, musí jít pryč. Kdyby se toho Murakami držel, knize by to rozhodně prospělo. Místo toho román působí jako prvotina nejistého autora, který si ještě neosahal řemeslo a nechal se unést psaním a láskou k vlastnímu fikčnímu světu. U tak zkušeného spisovatele, jakým Murakami bezpochyby je, bych podobný román nečekala.
Pokud chce někdo zkusit Murakamiho poprvé, Komturovu smrt nedoporučuji. Skalní fanoušci si možná román užijí, ovšem nové čtenáře Murakami s největší pravděpodobností neosloví (nebo vyloženě odradí).
Murakami, Haruki: Komturova smrt. Přel. Tomáš Jurkovič, 2018, Odeon, 750 s.
Knihu můžete koupit ZDE!
Sandra Procházková
Úvodní foto: Odeon
