Houellebecq v odeonském eskort servisu okupuje kategorii ‚jen pro odvážné‘. Otázka zní: podvolíte se?
Michel Houellebecq bývá označován za islamofoba, misogyna, ateistu a chorobného provokatéra. Za své pesimistické názory na společnost se neomlouvá a zřídkakdy je vysvětluje. Za provokatéra se však nepovažuje. V rozhovoru pro deník Guardian řekl, že dobrý provokatér má předem vytipovanou skupinu lidí, kterou chce vytočit. Pro něj je prý vždy překvapení, kdo se ozve nejhlasitěji. Čtenáři však mají svá očekávání a u Houellebecqa vše začíná postavou stojící mimo společnost, ať už je její vykořeněnost dobrovolná nebo ne. Toho se v Podvolení dočkali.
Francois, vysokoškolský profesor literatury, je unaven životem jak fyzicky tak duševně. Uvědomuje si, že s koncem studentského života se pro něj uzavřelo nejlepší období jeho života. Krátkodobé románky se spolužačkami se změnily v pletky se studentkami. Avšak i těch postupem času ubývá, zatímco touha po uspokojení nemizí. Tělo chřadne, objevují se příznaky stáří a jizvy po nevhodném životním stylu (hemeroidy, kožní plísně). Ani v práci na univerzitě nenachází útěchu. Dlouholetý zájem o Huysmanse, spisovatele z konce 19. století, naplnil ve své téměř osmisetstránkové disertaci. Sám to považuje za naprostý vrchol, kam v literárněvědné kariéře může dojít. Více než politika ho zajímá jeho umdlévající sexuální život, takže signály blížících se změn dlouho ingnoruje. Občanskou i společenskou apatii si zachová dokonce i po volebním úspěchu Muslimské jednoty. Poprvé se ho nový režim dotkne prostřednictvím obálky s oznámením o nuceném odchodu do důchodu. Je veřejným tajemstvím, že na univerzitě zůstávají jen profesoři „správného“ vyznání. Finančně velice štědrá nabídka Francoisovi dává dvě možnosti: sedět doma a poddávat se myšlenkám na sebevraždu, nebo konvertovat…
Houellebecq i v Podvolení naprosto nepokrytě kritizuje západní společnost (pochopitelně zejména tu francouzskou). Krize rodin zakládaných z lásky, vysoký počet starých panen, které čím jsou starší, tím jsou zoufalejší v honbě za manželem (a tím menší mají šance nějakého splašit). Stejně tak existuje spousta starých mládenců. Ti z biologického hlediska neztrácejí erotický potenciál tak rychle jako ženy, ovšem i přes delší trvanlivost většinou nedokáží založit rodinu. Vyhasínají a společnost založená na západních hodnotách vymírá.
Během celého románu jsou tyto západní hodnoty neustále zpochybňovány. Důraz na vzdělanost a rovná práva v každodenní realitě vede spíše ke generování vyprázdněných nepárových součástek, které sebou nechají manipulovat skrze touhy, a když je tělo přestane stíhat uspokojovat, zůstane jen apatie, deziluze a hořkost. Právě takovou společnost nijak zvlášť nedojme, když začíná plíživě nastupovat nový režim. Omílaná umírněnost tak konejšivě podporuje pocit bezpečí a podcenění možných následků. Intelektuálové a novináři, dvě skupiny, které by měly zajišťovat kritiku a zpětnou vazbu všemu kolem sebe, zklamou. Nechávají rozrůstat vlivy, které budou brzy přetvářet jejich zemi. Začínají (tradičně) u školství, protože tam dochází k formování blízké budoucnosti. Nejdříve jsou upozaděny a vytlačeny židovské organizace. Mnozí Židé začnou Francii opouštět. Univerzity přijdou o podporu státu, pokud se nepodvolí islámským pravidlům. Ženy jsou z pracovního trhu odsouvány do pozic manželek a matek.
V Podvolení není dominantní protiislámský tón. Kritika je rovnoměrně servírovaná na všechny strany, přičemž největší porci dostává zdegenerovaná západní společnost. Nečinnost a podcenění, manipulace, tendence utíkat, ale následné zjištění, že utéct nelze. Bezradnost, nečinnost, sebezničení. Na modelu zpřízemnělého Francoise autor přímočaře vykresluje všechna zavrženíhodná pochybení západní civilizace. Vyprázdněnost vzdělání, neschopnost přetvořit ho v něco hmatatelného a hodnotného. Samoúčelnost uměnovědců, kteří po vystudování do smrti učí ve smyčce stále totéž (v případě Francoise úvod do literatury 19. století). V novém režimu vzdělává zahalené mladé ženy, které chtějí co nejdříve získat manžela s dostatečným příjmem, aby vedly pohodlný život.
Houellebecq sám buduje auru tajemství okolo toho, co si doopravdy myslí. Když se ho novináři ptají, nakolik jsou konkrétní věci z jeho děl autobiografické, mlží. „V literatuře může dobré výsledky přinést všechno. Můžete dělat fikci, autobiografii, nebo obojí promíchat, s různým dávkováním. Máte prostě svrchovanou svobodu.“ Autor, jemuž byla po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo přidělena policejní ochrana, nikdy neodhaluje, kolik postojů sdílí s postavami. A je to tak dobře. Provokace? Zajímavější je číst jeho postoj jako způsob, jak z lidí vymámit jejich vlastní postoje, aktivovat kritické myšlení a přestat papouškovat předžvýkané soudy naservírované domnělou autoritou. Opustit pohodlnou neutralitu nebo dobrovolný nezájem a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí nijak se nerozhodovat. Román Podvolení je výborným čtením plným zábavně jedovatých postřehů o lidech Západu. Zároveň ale skrývá nepřeberné množství příležitostí k epifanii, prozření a konfrontaci vlastních postojů a reakcí.
Michel Houellebecq: Podvolení, Odeon, 2015
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
