Kniha Hemingwayovy hlídky je střípkem pestrobarevné mozaiky života slavného spisovatele. V tomto životopise poznáte Hemingwaye jako lodního kapitána při zarputilém brázdění moře a pátrání po nepřátelských ponorkách. Novelu „Stařec a moře“ po přečtení této knihy uvidíte v úplně novém světle, už nikdy pro vás ten příběh nebude jen výplod autorovy fantazie a vždycky si vzpomenete na špionáž, ze které vzešla. Rybář Santiago versus obří marlín, dřevěná loďka versus ponorka. Bude vám jasné, že Hemingway čerpal při psaní přímo ze sebe a svých niterných zkušeností.
„Od léta roku 1942 do konce roku 1943 Ernest Hemingway hlídkoval ve vodách Golfského proudu severně od Kuby na dřevěném rybářském člunu Pilar a pátral po německých ponorkách, které v té době decimovaly obchodní loďstvo Spojenců.“
Člověk, jakým byl Hemingway, by vždy jen nerad pouze pasivně přihlížel válečné vřavě, aniž by si alespoň nevystřelil z praku. Býval sice válečným zpravodajem, ale také vojákem, vášnivým lovcem a střelcem. K válce měl velmi rozporuplný vztah, odsuzoval ji, zároveň však chtěl vyhrávat a být ve středu všeho dění. Chcete se dozvědět, jaký byl Hemingway člověk a jakou úlohu sehrál v boji proti německým ponorkám za druhé světové války?
Autor knihy Terry Mort při své rekonstrukci Hemingwayových pohnutek k hlídkování či psaní a všeho ostatního, co souvisí s jeho osobním životem a životem na moři, nevynechává jediný detail. Nastiňuje historické pozadí celé akce, seznamuje nás s německými velícími důstojníky ponorek a životem v těsných nepřívětivých prostorách ocelových monster. Čtenáře také pobaví Hemingwayův chaotický a mnohdy ne tak docela čitelný lodní deník. Obecně řečeno je to kniha nejen pro milovníky Hemingwaye, ale hlavně se zavděčí všem milovníkům historie, vývoje vojenské techniky a taktiky.
Kniha je taky skvělá v tom, že nabízí různé pohledy na Hemingwayovo pátrání po ponorkách. Je pak na vás, který z nich si vyberete. Jestli se budete přiklánět k tomu, že byl Hemingway jen čtyřicátník, který měl na krku krizi středního věku a vyrazil na moře, aby si měl zase na čem honit vlastní ego. Nebo ho poháněla touha stát se jedním ze svých knižních hrdinů, dobrodruhů, kteří nevzdávají ani marný boj a kteří ani při riziku ztráty vlastního života před nebezpečím neutíkají. Nebo to byl prostě jen blázen, který by si mohl podat ruce s donem Quijotem.
Terry Mort je námořník, a jeho exkurze po Hemingwayových lovištích je proto dílo, které má velkou výpovědní hodnotu. Načrtává nám trasu jeho putování, jeho zdánlivé neúspěchy při pátrání a velmi střízlivě komentuje způsob, kterým měl Hemingway v plánu zneškodnit ponorku, pokud by se nějaká vyskytla v jeho blízkosti.
Vyrážel na moře s jedenáct a půl metrovým rybářským člunem Pilar, který byl pojmenovaný podle přezdívky jeho druhé ženy Pauline. Tato loďka, pramálo vyzbrojená proti ponorce, by se proměnila v kůlničku na dříví, kdyby byla odhalena jako špionážní. Proto Hemingway se svými druhy předstíral rybolov nebo i vědecký výzkum, tak jako mnoho jiných lodí, které pátraly po ponorkách.
Němci se však neostýchali potopit jakoukoliv loď podle svého uvážení, jen aby uškodili, nebo aby získali pro sebe nějaké zásoby jídla, což Mort dokládá na řadě příkladných událostí, ke kterým došlo. Těžko říct, zda si toto riziko Hemingway uvědomoval, protože na své hlídky s sebou jednou vzal i své syny, se kterými velmi rád trávil čas a učil je při těch příležitostech různým dovednostem.
Hemingwayova tehdejší, v pořadí už třetí žena Martha, si o jeho hlídkách myslela pouze tolik, že jen hledal další důvody k tomu, aby se mohl v klidu opíjet do němoty. Piják to jistě byl, rád alkoholem zaháněl své deprese a brával si pití s sebou i na cestu, ale v dlouhých parných dnech v tak nebezpečných končinách ho jistě trápily úplně jiné starosti. Zvláště v těch vzrušujících hodinách, kdy si myslel, že konečně zahlédl se svými souputníky vynořující se ponorku, a chystal se ji vzít útokem.
Na moři byl rád samozřejmě také z toho důvodu, že už mu Martha lezla krkem, a mohl se tak snadno vypařit z jejího dohledu a oddávat se nerušenému snění. Možná už přemýšlel o další knize. Psaní pro něj bylo vším, zatímco ženy v jeho životě pouze přicházely a odcházely.
O jeho drahé polovičce se toho v této knize dočtete tolik, že s ní chvílemi budete i sympatizovat. Tato novinářka a spisovatelka však nebyla první, ani poslední žena v Hemingwayově životě. Můžete si sami udělat názor na to, jestli má Martha pravdu v tom, že ženy nenáviděl, a ty jeho hlídky byly zcela zbytečné. Je to ale kus života jednoho zajímavého, i když rozporuplného člověka a spisovatele, který se snažil světu něco sdělit, a to nejen svým psaním jako většina romanopisců, ale konečně i svými činy.
„Dobrovolně nabídnete svůj čas i peníze a vystavíte se nebezpečí, aniž byste tušili, kdy a zda vůbec se nepřítel objeví, a máte nachystané plány, ovšem nevíte, jestli je vy nebo posádka budete schopni uskutečnit a jestli dokážete v boji ovládnout emoce a udělat, co je třeba. Ve vašich myšlenkách není ani stopa po nějakém holedbání, pouze upřímná zvídavost. A to, co hledáte, vás může zaskočit a usmrtit, přestože smrt nehledáte; usilujete o potvrzení vlastního já a to je zčásti definováno vaším hledáním. A na můstku paradoxně vzpomínáte na lepší časy a lepší místa, na kavárny v Paříži, na koridy ve Španělsku, na lov bažantů v Idahu i rybaření v Michiganu, když jste byl ještě kluk, a taky na ženy, které jste poznal, i na ty, které byste býval rád poznal líp. Ale i tak: můstek vašeho člunu s výhledem na širé moře, v němž se může skrývat nepřítel, jenž vás tajně pozoruje – ten můstek je v mnoha směrech tím nejlepším místem, kde můžete být. Moře vám skýtá realitu i iluzi velení, realitu proto, neboť víte, že vaše rozkazy budou splněny, což znamená, že musí jít o rozkazy dobře promyšlené, které nežádají nemožné; iluzi proto, neboť na moři velíte pouze se strpěním moře samotného. Abyste dokázali věci, které máte v plánu, musíte mít štěstí. Už dříve vám však nejednou přálo. A Pilar je konec konců dřevěný člun.“
Terry Mort, Hemingwayovy hlídky: Ernest Hemingway a jeho hon na ponorky, 2011, Nakladatelství Mladá fronta, str. 251
PAVLA KAMEŠOVÁ
