Román Hana Aleny Mornštajnové působí jako padající hvězda. Tu zprvu pozorujete jako nenápadnou tečku na letní obloze, která může být vším, co si pod noční oblohou přejete. čím je blíže, tím víc zapomínáte na své osobní touhy a tajná přání. Jak roste a její záře se se zkracující se vzdáleností zvětšuje, naskočí vám husí kůže a nadechnete se v poslední vteřině, než vás zasáhne asteroid. Tím vším je Hana. Drobnou létavicí s ničivou silou. 
Mohla by být příběhem, jakých ta doba zažila mnoho. Malá Mira se v padesátých letech obklopena šedivým a nevlídným světem ocitá v poručnictví své tety Hany. Bláznivá stařenka, která se bůh ví proč na několik světlých okamžiků vymanila ze zajetí svých stínů a běsů vzala bezděčně Miru pod svá křídla, aby se znovu uzavřela do svého světa. Tak začalo jejich prapodivné soužití, v němž se každá snažila nějak přežít. V první části sledujeme především Miru. Vyděšenou holčičku, která vypráví svůj osud i následné roky vedle podivínské Hany.
To, co se může zdát rozmary dospělých, zlozvyky nebo snad vady charakteru a skryté pohnutky jsou jen odrazem historie, která ničivě vstoupila do jejich poklidných životů.
Zatímco Mira dospívá a vyrovnává se se světem dospělých, pomalu s ní začíná i čtenář objevovat ty drobné útržky z minulosti, které vysvětlují vztahy jednotlivých postav a motivaci jejich chování. Drobné epizodky, vývoj jednotlivých dramat se nabalují jako sněhová koule s každou další stránkou knihy. A čtenář zakrátko tuší, že lavina na sebe nenchá dlouho čekat.
Tou poslední vločkou, která strhne sněhovou masu, je kapitola Hana. S úlevou, že čtenář nebyl klamán názvem knihy, se konečně dostává k pomatené Miřině tetě. Postupně zjišťuje, že to je to poslední, co by ho mělo trápit. Nevinně se tvářící zákusek na obálce knihy hořkne v ústech s každou větou. I přes chuť smrti vás nutí hltat dál slovo za slovem. Ano, je to Hana, která mlčí a žvýká své kůrky chleba. Kdyby mluvila, její ústa by asi jen křičela bolestí.
Právě s Hanou dostávají všechny epizodní postavy třetí rozměr. Jejich příběh je kompletní. Dvě historicky nejbolestivější dekády minulého století, pocit marnosti, bezmoci a zbytečné smrti tady formují charaktery a s kamennou tváří krupiéra rozdávají karty. Padni komu padni. Je krutou hrou osudu, že právě Hana jako jediná přežije.
Měla by být živým svědomím, ale neumí žít sama se sebou. A je tu ještě Mira. Jediná jiskřiča vůle postavit se svému osudu. Alespoň na chvíli ho mít ve svých rukách., alespoň na chvíli, než jí mysl opět ovládnou démoni minulosti živeni přítomnou bolestí.
Z výše popsaného by se dalo usuzovat, že román je veskrze tragickou a bolestivou záležitostí, u které čtenář čas od času pomyslí i na vlastní sebevraždu nebo alespoň zadumá, zda má již objednanou mramorovou desku se zlaceným nápisem u kameníka.
Je to právě vypravěčské umění Aleny Mornštajnové, které rozhodně netrpí rutinou hrobního kameníka ale zručností mistra cukráře. Její vanilkové věnečky chutnají smrtí a tragédí stejně jako silným příběhem, z kterého se na dálku line esence silné vůle po životě.
Velké finále Hany je přesně tím okamžikem, kdy slyšíte, jak do sebe zapadají všechny kamínky mozaiky a z dáli slyšíte ten důvěrně známy zvuk, když vám puká srdce a drolí se jak zvětralá skála. Hana vás donutí k pláči i smíchu. Uvěříte v lidskou krutost stejně jako v naději, která se ukrývá tam, kde již nic jiného nezbývá.
Hana je zjevením, chtělo by se říct, že z jiného světa. Bohužel je bolestí našeho světa. Zasáhne vás silou, která vám nedovolí dlouho vstát. A nedovolí vám dočíst se smutkem v srdci. Právě za posledné třetinu knihy bych dala sto padesát procent. Je to ten okamžik, v který nad románem doufáte.
Kristina Doubravová
Hana, Alena Mornštajnová, Host 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE
