Tím kopancem je odvážná a netradiční interpretace českých dějin, konkrétně mnichovské zrady. Režisér Petr Zelenka se nechal inspirovat knihou Mnichovský komplex historika Jana Tesaře a natočil jeden z nejodvážnějších českých filmů, ve kterém odkrývá nelichotivý obraz naší povahy. Přesto se z velké části jedná o komedii, která svým humorem a zpracováním v mnohém připomíná severskou tvorbu. Stojí za to překousnout svůj patriotismus, protože Ztraceni v Mnichově patří k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních letech u nás natočeno.
Prvních dvacet minut filmu vypadá jako přesný opak toho, co jsem napsal v prvním odstavci. Herci jsou toporní, humor na úrovni televizního seriálu, až má divák pocit, že se Zelenka už úplně zbláznil. Nejdříve se propůjčil k nevkusnému klipu, ve kterém přemlouvá bábu, aby šla volit kohokoliv jen ne komouše, a teď nás do kina naláká prý na komedii, která ale vypadá jako nová řada Ordinace v růžové zahradě. A v tento moment se vyplatí vzpomenout si na předchozí Zelenkovu tvorbu a spíš než odejít z kina, důvěřovat režisérovi. V následující hodině a půl Zelenka servíruje nejen řadu povedených gagů, ale především zajímavé drama a provokativní zamyšlení, jací umíme být. Nejde o žehrání, že Češi jsou primárně špatní, ale o konkrétní skutečnost, kdy se nedokážeme poučit z vlastních chyb a stavíme se raději do role oběti, čímž se vymlouváme a zbavujeme pocitu alespoň částečné zodpovědnosti. Události z Mnichova 1938 podané jinak, než jsme zvyklí, působí jako konspirační teorie, ale Zelenka se opírá o historická fakta z knihy Mnichovská komplex.
Ono to s historiky bude podobně jako s advokáty. Co právník, to názor. Jan Tesař svojí knihou jistě zvedl ze židle jak nejednoho historika, tak i českého patriota. Velmi neradi přijímáme sebemenší kritiku a spokojujeme se s tezí, ze které když už nevycházíme vítězně, tak alespoň jako nevinné oběti. Tesařova interpretace Mnichova je natolik odlišná tomu, co jsme slýchali od základní školy, že se v první chvíli asi každému začne překrucovat žaludek naruby. Přijme-li ale člověk fakt, že pouze papouškuje, co kdy kde slyšel a sám text Mnichovské úmluvy do ruky nikdy nevzal, začne v kontextu dalších historických událostí a také vlastních zkušeností připouštět, že vše mohlo být trošku jinak.
Největší výhodou Zelenkova filmu je, že historickým událostem se věnuje minimálně. Názory Jana Tesaře jsou pouze inspirací pro smyšlený příběh ze současnosti. V něm novinář Pavel Liem (Martin Myšička) ukradne papouška, který patřil Edouardu Daladierovi. Osmdesátiletý opeřenec byl přítomen povětšinu času v jeho pracovně a nyní věrným Daladierovým hlasem „papouškuje“ slova, ve kterých Čechy nazývá hlupáky a Hitlera za kamaráda. Pro vyhořelého novináře je to šance, jak se dostat zpět na výsluní. Nebyl by to ale Zelenka, aby natočil jen obyčejnou komedii.
K výjimečnosti filmu přispívá, kromě Zelenkovy odvahy natočit ne úplně lichotivý film, způsob vyprávění. Od bláznivé komedie, přes fiktivní dokument, až k serióznímu dramatu. Tohle propojit do celistvého příběhu už vyžaduje značný cit a zkušenost. Že disponuje obojím, Petr Zelenka nejednou dokázal a Ztraceni v Mnichově to potvrzuje. Zásluhu na tom má samozřejmě celý štáb. Výsledek působí uvolněně a jednoduše, jakoby celý film byl výsledkem víkendového setkání kamarádů, kteří se chtěli pobavit a přitom i něco sdělit. To nakonec prozrazují už úvodní titulky, ve kterých se píše: film Petra Zelenky a jeho kamarádů. Díky nim jsem po dlouhé době odcházel z kina s potřebou film hned všem doporučit a současně s hrdostí, že Ztraceni v Mnichově je český film.
Pavel Urík
Ztraceni v Mnichově
Komedie / Drama / Psychologický
Česko, 2015, 105 min
Režie: Petr Zelenka
Hrají: Martin Myšička, Tomáš Bambušek, Marek Taclík, Marcial Di FonzoBo, StanislasPierret, Jana Plodková, Vladimír Škultéty, Václav Neužil ml., Jiří Rendl, Jitka Schneiderová, Michel Fleischmann, Kryštof Mucha, Václav Kopta
