Ve stylu drsné školy natočil norský režisér svůj druhý celovečerní film Detektiv Down. Jeho režijní debut Kurz negativního myšlení si získal velmi dobré hodnocení jak mezi kritiky, tak diváky. Není divu, že jeho nový film, kde hlavní hrdina stejně jak v Kurzu negativního myšlení je hendikepovaný, se dostal nejen do artových, ale rovnou i do českých velkokin. Bohužel Detektiv Down je jedním z největších filmových zklamání za posledních pár let.
Hlavní postava Robert Bogerud má Downův syndrom. Žije v ústavu, kde si zřídil kancelář soukromého detektiva, kterým dle svého přesvědčení také je. Co na tom, že mu žádný případ ještě nikdy nebyl svěřen. Robert to nevzdává, a když se jednoho dne u něj v kanceláři objeví dáma a chce po něm, aby našel jejího zmizelého manžela, Robert bez váhání nabídku přijímá. Na svém případu se rozhodne praktikovat svoji metodu.
Zmizelého manžela najde přes city. Nahradí ho v jeho životě tak, že bude jíst na jeho místě u stolu, spát v jeho pyžamu, s jeho ženou, prostě dělat všechno to, co dělal on. Je přesvědčen, že tak najde nejen záhadně zmizelého manžela, ale že se též zavděčí svému otci. Ten je skutečným policajtem a Robert chce být stejně dobrým
detektivem. Dokonce ještě lepším, což není až tak těžké, protože jeho otec je po smrti manželky v krizi a v práci se víc věnuje brouzdání v seznamce na internetu, než vyšetřování případů.
Ještě úvodní titulky odkazující na legendární sérii Růžového pantera navodí pocit, že tohle by mohlo být zábavné. Parodie na tradici drsné školy sice bylo použito už mnohokrát, ale po prvních deseti minutách stále věřím v sílu severské kinematografie. Ta nakonec dokáže i z banality vytěžit maximum a v divákovi zanechá dlouhotrvající pocit, že něco takového ještě neviděl. V momentě, kdy je Robert Bogerud osloven Ritou, manželkou zmizelého Olava Stjernena , je jasná celá zápletka. Po zbytek filmu jen čekáte, jestli vás režisér nějak překvapí. K tomu ovšem bohužel nedojde.
Je patrné, že se scénářem si nikdo moc práce nedal, stejně tak ale dopadlo i celkové zpracování. Spíš připomíná lacinou hollywoodskou produkci, která ve snaze ušetřit, vybere si jako lokaci pro natáčení Prahu. Detektiv Down sice nepůsobí přímo lacině, ale snaží se být za každou cenu divácky příjemným a nijak nevyčnívá nad ostatní produkci. K půvabu severského filmu má tak na hony daleko. A tuto vzdálenost ještě zvětšuje absence humoru.
To, že hlavní postava trpí Downovým syndromem, budí dojem značné nekorektnosti, která je pro seveřany typická. I v těch nejvážnějších případech dokážou použít černý humor, kdy člověku tuhne krev v žilách, a přesto se upřímně zasměje. Ani v životě by se nemělo nic brát příliš vážně, natož ve filmu, jenže to zde chybí. Za každou cenu se snaží být politicky korektní a nejodvážnější v celém filmu je tak nazvání hlavního hrdiny mongolem. Nemám potřebu dělat si za každou cenu legraci z postižených, ale pak by se hlavně tvůrci měli zamyslet nad tím, proč celý film natočili. I v naši republice existují soubory, které s postiženými pracují, např. Divadlo Inventura . Kouzlo je v tom, že i kdyby v 
představení hráli „zdraví“ lidé, bylo by se na co dívat. Detektiv Down by byl bez hlavního hrdiny nekoukatelný.
Tvůrci vsadili jen na jeho postavu, a to je největší problém celého filmu. Svein André Hofsø svoji roli zvládá opravdu dobře, jenže příběh sám o sobě nemá co nabídnout. Po prvních pár minutách si film sedne na zadek a už se z něj nezvedne. Chybí nejen humor, ale i inteligence. Detektiv Down je chvílemi takřka ponižující. Vložení taneční scény ve mně vzbuzovalo pocity, jako bych se díval spíš na YouTube a neseděl v kině. Taneční kreace jsou sice dobře zvládnuté, ale nechápu, proč tam byly.
Tvůrci tady na mě působí dojmem neplodného páru, který si koupil šikovnou opičku a teď všem předvádí, co umí. Doufám, že tak to nemysleli, ale evidentně se jim vše vymklo z rukou. Místo aby napsali kvalitní příběh a pak našli představitele hlavní role, vzali Roberta Bogeruda a scénář mu pak psali na tělo. Nechci tvrdit, že tímto způsobem nelze natočit kvalitní a originální snímek, ale po zkušenosti s filmem Muž a jeho pes (Un homme et son chien, 2008), jsem k tomuto postupu poněkud skeptický. Jeden z mých nejoblíbenějších herců se tehdy stal „obětí“ sice dobrého úmyslu, ale s dosti impotentním výsledkem, který kromě lítosti nevzbudil nic jiného.
Jediné, co mě v Detektivu Downovi zaujalo, byla věta: „ti co musejí vyhrávat, to jsou skuteční ztroskotanci“. Na celovečerní film je to opravdu málo. Devadesát minut ještě nikdy netrvalo tak dlouho.
UP
Detektiv Downs
Komedie
Norsko / Česko / Dánsko, 2013, 90 min
Režie: Bård Breien
Hrají: Ida Elise Broch, Nils Jørgen Kaalstad, Sven Nordin, Liv Bernhoft Osa, Svein André Hofsø Myhre
