Recenze: Dobře mi tak

Dobře mi tak je nejnovějším příběhem z pera Radky Třeštíkové.

Hlavní hrdinou její novely je Boris. Malíř, kterému právě žena oznámila, že se s ním rozvádí. Pomalu mu dochází, že své manželství i kariéru vyměnil za klidnou a luxusní iluzi čehosi, co snad nikdy nebylo skutečností. Z jeho života se pomalu vytratilo všechno, čím kdysi žil. Během pádu na dno zjišťuje, že k výčtu věcí, které zkazil, může připsat i vztah se svým synem a přátelství s Viktorem. 

S Borisem čtenář prožije retro okamžiky vzpomínek, kdy se svět nezdál tak krutý a jeho život dával smysl. Jenže to nebyl svět, kdo se k němu zachoval bezcitně. Byl to Boris sám. A během bolestné katarze zjišťuje, že chyby, kterých se dopouštěl, dláždily celou jeho cestu, ze které není snadné sejít ani v okamžiku, kdy se ocitá na dramatickém rozcestí a může volit, jak bude pokračovat.

Z výše popsaného by čtenář mohl Borise snad chvíli litovat. Jen do okamžiku, než vezme knihu do ruky. Boris je děvkař, bohém, křivák a egocentrik. Od každého kousek a právě tolik, abyste s ním ani na chvilinku nechtěli cítit. Zase ne takový, abyste mu to přáli. Má něco z každého z nás a přitom z nikoho nic. V průběhu celé katarze můžeme sledovat výjevy z Borisova života, které nikterak nedokážou zvrátit čtenářovo  přesvědčení o něm. Maximálně zesílí ulehčení sdílené se všemi, kteří z jeho cesty dobrovolně ustoupili. Borisovy chyby a životní  selhání  kupená  jedno na druhé ho staví do role jakéhosi potměšilého diváka vlastního života.

Z knihy nemám pocit, že by autorka požadovala jakoukoliv spoluúčast. Příběh se odvíjí bez jakéhokoliv emočního naléhání na čtenáře. Jakýkoliv tragický moment je okamžitě sestřelen plochostí uvažování Borise nebo úsměvnou banalitou. Není prostor se dojímat, sebezpytovat nebo uvažovat nad pointou celého vyprávění.

Z každého průšvihu se dá vykřesat něco pozitivního, ale to nebylo autorčiným záměrem. Kniha Dobře mi tak je road show z cesty na samé dno a nikdy zpět.

S optimismem sobě vlastním jsem až do samého konce očekávala něco… v pravdě cokoliv, co by dalo příběhu smysl, nebo tolik potřebnou pointu. Možná bych i přála trochu smyslu Borisovu trápení a snad i rozhřešení. Právě pro ten kousek, který si vzal z každého z nás. Tak, jak nicotné málo to bylo, tak nicotný dojem mi zase vrátilo.

Co se povedlo na maximum, je název knihy: Dobře mi tak. Právě to je myšlenka, ke které poměrně bezbolestně Boris dospěje. Ano, nezbývá, než mu popřát, dobře ti tak, Borisi. Ale co já, proboha, s tím? Co nadělat s tím, že si jeden malíř středního věku zničil všechno, co by za průměrným mužem středního věku mělo zůstat po odeznění nejlepších let? Co s tím, když nedokázal pochopit příčinu své ztráty, ani z ní vytěžit jakoukoliv přidanou hodnotu?

Kniha Dobře mi tak mi připomíná opilou spolužačku na školním srazu po dvaceti letech. Po třetí sklence začne fňukat, protože fňukání je vlastně to jediné, co v životě udělá vždycky dobře a potřebuje odolné rameno víc než kapesník a dobrou radu.

Boris není záporák, kterého si zamilujete. Není ani kladným hrdinou a v téhle neurčitosti se potácí celý příběh. Vede sice odněkud, ale nikam. V závěru vás autorka přesvědčí, že tenhle příběh už nijak pokračovat nemůže a nikdy příběhem ani nebyl.

Kristina Doubravová

Knihu můžete zakoupit ZDE

Dobře mi tak, Radka Třeštíková, Motto, 2018