Robert Bryndza pozval na scénu detektivního žánru postavu Eriky Fosterové. V napínavých případech řeší nejen vraždy, ale i svůj značně komplikovaný osobní i profesní život.
Erika Fosterová je typ železné lady. Jde tvrdě za svým, aby pokaždé dopadla vraha. Padni komu padni. Není žádnou potřeštěnou hrdinkou, která by se zmítala ve svých 
horkokrevných rozhodnutích a iluzi spravedlnosti. Erika je profesionálka a pokud někdy udělala nějaký přešlap, pak by ho na jejím místě udělali zkrátka všichni.
Všemi knihami se rovnoběžně s detektivními případy odvíjí i její poměrně dramatický osobní život. Momentálně udržuje milenecký vztah se svým kolegou na čistě animální úrovni, zatímco se nám autor nezdařile snaží namluvit, že tím maskuje svůj strach z intimity po smrti manžela. Neskočila jsem mu na to. Bez ohledu na jeho urputnou snahu je Eričin intimní život pro čtenáře plochý.
Značnou část textu zabírají personální veletoče na policejním ředitelství. Chápu, že tyto vedlejší informace jsou páteří spojující předchozí knihy s příběhy následujícími.
V této knize řeší Erika Fosterová případ masového vraha, který zve své oběti na rande, aby je nakonec trýznivě zabil po několika dnech mučení. Jejich těla pohazuje v londýnských kontejnerech a nikdo neví, kdy opět udeří.
Samotný případ vypadá poměrně složitě. Policie postupuje systematicky. I přesto se nijak dramaticky na stopu vraha nedostává. Případ posouvají spíš intuitivní kroky Eriky a momenty náhody. Až do samého závěru to nevypadá, že by policie šla na jisto. Čtenářova pozornost je neustále tříštěna personálními policejními záležitostmi a tanečky kolem. Zbytečně upozaďuje případ i milostný vztah Eriky. Zbytečně píšu proto, že vztah policistky s kolegou by si zasloužil dramatičtější vývojem zasáhnout třeba do samotného vyšetřování. Rozhodně lepší, než sledovat vrkání nad pivem a pizzou.
Co na Robertu Bryndzovi zůstává záhadou, je jeho vypravěčský styl. Bez něj by zůstala detektivka jen další z mnoha, které si vezmete na dovolenou a ani vás nebude mrzet, když ji zapomenete na hotelovém pokoji, nebo ji děti postříkají u bazénu. Co vás ve skutečnosti vtáhne do děje a připoutá ke knize je neuvěřitelná čtivost a rytmus děje. To činí knihu více než stravitelnou a čtenář tak velmi snadno přehlédne ledajaký nešvar. Do posledního dechu se čte se zatajeným dechem. Rychlé střídání kapitol, děj se odvíjí slušnou rychlostí, nikdo ze zúčastněných nepřešlapuje zbytečně na místě. Slušný poměr policejní akce, úředničiny i soukromých záležitostí dává knize i postavám potřebný rozměr, aby čtenář dokázal a především chtěl držet tempo.
Pokud by se mne někdo zeptal na tip na slušnou detektivku, řekla bych bez zaváhání Bryndza. Jeho styl je řemeslně povedený a lichotí zvolenému žánru. Hlavní hrdinka Erika nemusí každému sednout, ale je to příjemná změna v poměrně maskulinním světě detektivů a vyšetřovatelů všeho ražení a zeměpisných podmínek. Děj Do posledního dechu odkazuje na knihy předchozí a slibuje určitě pokračování následující. Neznalost minulých událostí nijak nekazí celkový dojem. Pro tyto případy obsahuje kniha dostatek indicií, aby se čtenář dovtípil.
Díky čtivosti a slušnému tempu, jak jsem již zmínila, nečiní Do posledního dechu vysoké nároky na čtenáře a snadno se vlichotí do přízně každému fanouškovi detektivek. Pokud bych měla zhodnotit samotný detektivní příběh notně soupeřící o profesní a soukromé eskapády hlavní hrdinky, pohybuje se Do posledního dechu spíš kolem průměru detektivního žánru. Ve velmi početné konkurenci detektivek jistě obstojí s přehledem. K tomu, aby se dostala mezi výjimečné, ji poměrně dost chybí.
Kristina Doubravová
Do posledního dechu, Robert Bryndza, Grada 2018
Knihu můžete zakoupit ZDE
