Architekt David Kopecký povoláním #geniální_šílenec a #šílený_génius byl člověk s natolik radikálním přístupem k životu, že o něm jeho žena Bára Kopecká natočila dokument. Dokument, který získává pozornost především díky příběhu jeho hlavního hrdiny než-li svou formou.
Kopecká ve svém dokumentu instinktivně kombinuje domácí záběry z handycamu se záběry profesionálními, které jsou často odděleny i barevně. Kromě hlasů protagonistů pohybujících se v té či oné scéně je film doplňován overvoicem samotné tvůrkyně, která jej používá ke kladení otázek a zalepování slepých míst, tak aby se divák orientoval v příběhu.
Orientovat se v příběhu Davida Kopeckého však není jen tak. Stejně jako si autorka dokumentu přiznaně neudržuje odstup, tak i divák musí na škále Láska-Nenávist zaujmout extrémní postoj. K postavě architekta DK jednoduše nelze přistupovat s chladným odstupem ale jedině radikálně, čímž se oslím můstkem dostávám k hlavnímu tématu filmu. DK nebyl pouze radikálním architektem, ale tento svůj životní postoj uplatňoval bezvýhradně v každé sféře své existence. Film testuje především otázku, za jakou cenu jsme ochotni žít bez kompromisů a nastavuje tak nepříjemné zrcadlo běžnému maloměšťáctví a přízemnosti.
Toto zrcadlo je místy stejně nepříjemné jako samotný DK, ale i tak v divákovi vyvolává tolik potřebné pnutí a kritické pochybování nad vlastní přístupem k životu. Ve chvíli kdy hlavní protagonista působí ve filmu nejvíce nepříjemně, či sobecky, odhaluje divák svůj strach ze svého stereotypního já. Každý má uvnitř sebe svého Davida Kopeckého a je jen naší odpovědností nakolik dovolíme společenským normám jej potlačit. Svoboda, jež je největším benefitem tohoto způsobu života, je častokrát vykoupena nepochopením a antipatií.
Naprosto symptomatickou ukázku tohoto jevu představuje ve filmu příběh domu ve Stupavě na Slovensku, ve kterém Kopecký pracoval se svým nejoblíbenějším materiálem – světlem. Fasáda Stupavského domu je celá transparentní a zároveň pohyblivá kvůli vzdušnosti. Kopecký svým nekonvenčním řešením sklízel ocenění a uznání architektonické veřejnosti, avšak majitel domu v něm nedokázal žít a nechal jej zazdít, jelikož cítil nedostatek soukromí a nestabilitu.
Bára Kopecká se i s nejtěžší částí popisující smrt jejího muže vyrovnává bez patosu prostřednictvím osobních úvah. DK není filmem líbivým, stejně jako otázky, které probouzí.
DK
dokumentární
Česká republika, 2013, 73 minut
Režie: Bára Kopecká
Petr Peřinka
