Tom Michell, anglický amatérský umělec a spisovatel, vyslal do světa knihu, která by se dala označit za memoáry ohlížející se za jeho pobytem a učitelskou praxí v Argentině. Tento motiv se ovšem stává daleko zajímavějším, přidáme – li koření v podobě netypického životního společníka – tučňáka.
Dvacetiletý Tom v touze po dobrodružství přijímá místo učitele na prestižní argentinské škole. Během svého výletu do Uruguaye při procházce po pláži zachrání tučňáka uvězněného v ropné skvrně. 
Dobrý skutek nezůstane po zásluze „nepotrestán“ – pták odmítá mladíka opustit a učiteli tak nezbývá nic jiného, než nového mazlíčka propašovat přes hranice a do svého pracoviště. Tučňák dostává jméno Juan Salvador a stává se důvěrníkem, maskotem, plaveckým trenérem a blízkým přítelem nejenom pro Toma, ale i jeho žáky a pracovníky školy.
Autobiografická kniha se jeví jako prvoplánové „roztomilé“ čtení, snad díky názvu a obálce s tučňákem zamotaným do šály. Máme tu motiv netradičního zvířete, jehož přítomnost převrací naruby svět mladého anglického učitele na cestách v exotické zemi. Juan Salvador se stává jeho „totemem“. Tučňákova bezprostřednost a přátelství ho vedou k novým pohledům na svět, inspiruje ho i po profesní stránce – při jednání s kolegy a dětmi, pro které je Juan účinnější než školní psycholog. To vše vylíčeno s nenásilným humorem a lehkým náznakem nostalgie.
Nakonec se kouzlo prolomilo a chlapci vyklouzla ze rtů téměř stejná otázka, jakou jsem si sám kladl pouhých pár minut předtím: „Proč s sebou máte toho tučňáka?“ Kolik toho věděl? Co mu tučňák řekl? Pokoušel jsem se odpovědět: „Protože… ehm… totiž…,“ nemohl jsem najít ta správná slova. Proč vlastně mám uprostřed Montevidea tučňáka v síťovce? „Protože…,“ koktal jsem dál. „Protože jste Angličan,“ napověděl mi chlapec jemně a vědoucně pokýval hlavou jako nějaký kantor. Bylo to konstatování, nikoli otázka.
Kniha ale není jen optimistický cukrkandl – „tučňáčí“ momenty jsou v prudkém kontrastu nepříznivých časů perónistické vlády a hrozivé ekonomické situace Argentiny v průběhu sedmdesátých let minulého století. Celkově je Jižní Amerika podstatnou součástí příběhu, neboť o ní spisovatel hovoří při popisu svých cestovatelských výprav. Přes těžké období politických bojů propadá jejímu kouzlu a s láskou hovoří o jejích obyvatelích, krajině a kultuře.
NoxiV publikaci se tedy dozvíte něco o Jižní Americe, něco o tučňácích magellanských, ale hlavně jde o příběh prodchnutý „tučňáčí filozofií“. Autora fascinují Juanovy vlastnosti – jeho družnost, touha po společnosti, schopnost naslouchat a to, s jakou lehkostí se mu okolí svěřovalo se svými problémy, když přicházeli ptáka navštěvovat na učitelově terase. Juan Salvador byl jejich vrbou a povzbuzením ve složitém období. Vede to k myšlence, že každý by měl mít svého tučňáka – někoho schopného vyslechnout a podpořit, bez nutnosti dlouhých proslovů. V hořko sladkém závěru knihy je cítit spisovatelův stesk, připomínka, že kniha je především památníkem silného pouta Toma Michella a jeho zvířecího přítele.
„Jak to, že jeden tučňák vnesl takovou radost a mír do života každého, koho poznal?“
Přes počáteční rozpaky, že možná právě čtu přeslazený příběh typu „Já a moje zvířátko“, tuto knihu hodnotím pozitivně. Sice v ní stále cítíme trochu infantilnosti, ale jelikož se jedná o rekapitulaci autorova důležitého vztahu, dá se to pochopit. Co mě naučil tučňák je hřejivé, lidské vyprávění s cestopisnými prvky. Pokud tedy hledáte něco oddechového, pohodového s možným rizikem dojetí, právě jste našli.
Lucie Tůmová
Kniha: Tom Michell, Co mě naučil tučňák, vydalo Noxi 2016
K zakoupení ZDE
