Představte si, že vaše paměť je jako poznámkový blok. Sešit, ve kterém můžete gumovat, podtrhávat, psát poznámky pod čarou, můžete v něm každý den listovat, znovu a znovu si pročítat vše, co vás potěšilo a naopak, když vám někdo ublíží a chcete ho z paměti vymazat, nebo mu odpustit a zapomenout, jen vytrhnete jednu stránku z deníčku.
Albert (Pierre Richard) je starý a už si nic nepamatuje. Celé dny vysedává u okna, pozoruje malé děti, jak si bezstarostně proplouvají životem pod dozorem vychovatelek, a pročítá si svůj deníček. Každý den se seznamuje se skutečnostmi, které se odehrály v jeho životě – co jsem měl k obědu, jaké se podávalo víno, má žena měla před čtyřiceti lety milence – prostě životní banality, které mu pomáhají nezapomenout, kým je.
Nebo si zkuste představit, že s věkem se proti vám „postaví“ jiný orgán než mozek.
Claude (Claude Rich) je svobodný umělec, fotograf, který o ženy nikdy neměl nouzi. Jeho šarm a charisma se mu staly téměř závislostí, a tak není divu, že na stará kolena, kdy v mladých slečnách vzbuzuje cokoliv jen ne touhu a vášeň, rozhodne se využívat služeb prostitutek. Jenže po infarktu, který prodělá právě v přítomnosti mladé dívky, mu doktor odmítne předepsat Viagru.
A teď si představte, že Claude a Albert jsou vaši nejlepší kamarádi. Celý život jste byli radikální, bojovali za pravdu a lepší podmínky pro všechny, ale už jste starý, nikdo vás nebere vážně a ani děti vašich přátel nemají pro své rodiče pochopení.
Jean (Guy Bedos) s nápadem života v komunitě přišel dřív, ale přeci jen jeho žena Annie (Geraldine Chaplin), ač jde o společné přátele, není s nápadem společného života ani trochu nadšena. Ale co naplat, když uvidíte svého nejlepšího kamaráda, jak místo mladých, prdelatých a kozatých holek fotí spící stařeny v domově pro seniory, kam ho umístil jeho syn, pokud jste opravdový přítel, vezmete svého kamaráda do bytu i k nelibosti vlastní ženy. A nakonec, rozumná manželka ví, co muž potřebuje, kdy je dobré křičet a kdy lépe mlčet a podvolit se a dosáhnout tak zase svého cíle, ať je to třeba zahradní bazén.
Annie má svého muže přečteného, ví, jak zvládat jeho výlevy vzteku i ztřeštěné nápady a konečně život v komunitě nemusí být tak špatný, zvlášť když to znamená každodenní sdílení života nejen s Claudem, ze kterého vyzařuje bezstarostnost a jež oplývá inteligentním humorem a přirozenou elegancí, ale také život s nejlepší kamarádkou Jeanne, s Albertovou manželkou.
Jeanne (Jane Fonda) ví, že zemře. Ví, že umře brzo, a že to nemůže říci svému manželovi. A ví také, že bez ní bude Albert skutečně ztracen, a tak i ona, když se postaví tváří v tvář své vlastní smrtelnosti, považuje společné bydlení starých přátel, kteří se přeci tak dobře znají, za dobrý nápad. Ale skutečně o sobě vědí vše, nemají se čím překvapit a jejich přátelství je natolik silné, že jeho pouto nelze přetrhnout?
Režisér Stéphane Robelin si pro svůj film vybral téma stáří, které samo o sobě není nijak originální, ale Robelin se na něj přeci jenom podíval z jiného úhlu, než jsme zvyklí. Na první pohled je hlavním tématem filmu ztráta samostatnosti, ať už z fyzických, tak psychických důvodů, částečné závislosti na partnerovi, dětech, či na komkoliv jiném. Film docela dlouhou dobu představuje jednotlivé postavy, jak postupně docházejí k nápadu společného bydlení v komunitě, aniž by se odehrálo něco zásadního. Teprve v momentě, kdy se všichni nastěhují do domu Annie, téměř v pravidelných intervalech se odkrývá skutečné téma filmu, kterým je láska a přátelství. O tom, že láska kvete v každém věku, jsme slyšeli mnohokrát, takže nečekejte krizi manželství ovládaného stereotypem jako v případě Druhé šance s Maryl Streepovou a Tommy Lee Jonesem, nebo naopak nečekané lásky v pozdějším věku, kterou k sobě zahořeli Jack Nicholson a Diana Keaton v Lepší pozdě nežli později. Zde je skutečná láska a přátelství podmíněna zkušenostmi, které ovšem přicházejí společně s věkem. Příběh tak dokresluje šestá „hlavní“ postava mladého, chytrého, ale ještě ne tak zkušeného Dirka (Daniela Bruhl), který se stářím zabývá ve své školní práci. Dirk přijme Albertovu nabídku, aby mu venčil psa a díky tomu se seznamuje s ostatními členy komunity a postupně se sám stává její součástí. Při pravidelných procházkách parkem je pak konfrontován Jeanne, která vnáší neklid do jeho života, vztahu a snad by mu i ráda nějakou ze svých zkušeností předala dřív, než k ní sám dospěje a dopustí se tak do té doby spousty omylů. Přesto film nikterak netvrdí, že si mladí neváží přátelství a nedokážou milovat. Spíš, že staří díky zkušenostem a uvědomění si blížícího se konce dokážou pocity od sebe lépe rozlišovat. Lásku fyzickou od potřeby milovat a být milován, nenávist od vzteku, pokoru od ponížení, prohru od odpuštění.
Ač je film velice vážný, tak se o to ani trochu nesnaží. Nejedná se tak ani ryze o drama ani komedii. Humor je používán ve všech situacích bez výjimky, ale ani ne tak, jako zlehčující prvek, spíš jako přirozená součást života stejně jako všechny jeho fáze od narození až po tu úplně poslední. Díky tomu film vyčnívá nad většinu komedií s podobnou tématikou. A na vrchol film u mě dostávají výsostné herecké výkony. Největším tahounem celého příběhu je Jane Fonda. Ona je jediným slovem Dáma. Má tolik šarmu, půvabu, elegance i žádostivosti jako Charliho andílci dohromady a ještě trochu víc. A ve stejných superlativech by se dalo mluvit i o Geraldine Chaplin, kdyby dostala tolik prostoru jako Jane Fonda. Zvědavý jsem byl na Pierra Richarda, který nezklamal. Přestože nepřehrává, stále dokáže být komický a zároveň dokazuje, že je víc, než jen Velký blondýn s červenou botou. A do této doby pro mě neznámí Guy Bedo a Claude Rich byli rovnocennými partnery všech zúčastněných. Tohle jsou jedny z nejvyrovnanějších výsostných hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděl. Dámy a pánové, smekám před vámi.
Pavel Urík
