Bruce D. Perry je americký psychiatr a vědec, který se specializuje na dětskou psychiatrii. Za svou praxi se setkal s mnoha případy, které ho donutily zcela přehodnotit jeho pohled na věc, ale i vědecké poznatky, se kterými se doposud setkal. Ty nejzajímavější případy popisuje v knize, kterou českým čtenářům přináší nakladatelství Portál.
Svou praxi Bruce D. Perry nastoupil v době, kdy se tzv. posttraumatická stresová porucha připisovala pouze veteránům vietnamské války. A to ještě jen v několika málo případech. Odborníci si neuměli představit, že by malé dítě dokázalo s takovou razancí zrcadlit prožité trauma. Mělo se za to, že dítě vnímá stresové situace jinak, snadno zapomene a zkrátka z toho vyroste. Jenomže opak je pravdou. Bruce D. Perry se setkal s mnoha dětmi, které se staly nezvladatelnými a lékaři nad nimi zlomili hůl. Setkal se i s mladistvými, kteří spáchali ty nejhorší zločiny. Přitom stačilo tak málo….
V deseti kapitolách naleznete deset nejzávažnějších a nejzajímavějších případů z autorovy kariéry. Název knihy vystihuje příběh jednoho z nich. Setkal se ale i s dětmi z ranče Davida Koreshe, který nechal povraždit děti i dospělé ze své sekty, než zasáhla FBI. Léčil děti brutálně týrané pěstouny, ale i ty, kterým se prostě jen nedostalo milujícího zázemí. Děti, které prošly otřesnými podmínkami v období, kdy se nejrychleji rozvíjí psychika. Právě dlouhodobé trauma v nich zanechalo stopy, které jim dále znemožnily kvalitní život, zařazení se do společnosti a navázaní vztahů.
Všechny případy jsou velmi emotivní a v autorově kariéře zlomové. Jsou nepředstavitelné v důsledku a přesto reálné. Autor je odborník na slovo vzatý. Z jeho vyprávění je patrné, že mnohdy musel přehodnotit zažité vnímání a profesní náhled. Jeho pohled není strnulý a vyvíjí se v průběhu let. Z pohledu čtenáře-laika může právě na emotivnosti a čtivosti ubírat poměrně značné množství odborných výrazů. V zasvěceném výkladu se samozřejmě nelze vyhnout určitým odbornostem, které by neodborník unesl. Tady jich je místy víc než dost a vyprávění začíná nudit.
PortálKdo má kousek srdce v těle a odvahy, aby dočetl až na konec kapitoly, určitě prahne po pointě příběhu. Jak dopadly příběhy dětí v reálu…po letech? Uspěly ve svém životě? Dokázaly najít cestu ze svého vnitřního vězení? Najít a udržet vztah s rodičem, partnerem nebo spolužáky? Tady se bohužel autor nijak nerozepisuje. Snad nebylo v jeho profesních možnostech sledovat tyto děti důkladněji v následných letech, kdy už jeho pomoc nepotřebovaly. O jejich dalších osudech se tak dozvídáme jen z několika málo vět. Byť pozitivních. To ostatně naznačuje i podtitul:příběhy dětí, které překonaly trauma.
V poslední kapitole Uzdravující komunity se dostává lehce otrávenému čtenáři zadostiučinění. Veškeré poznatky, které mnohdy těžkopádně vysvětluje na jednotlivých případech, zde shrnuje až nad poměry lidsky. Sceluje důležité momenty všech případů a vypichuje jejich význam. Neopomíjí ani lidi, kteří svou energií a odhodláním dokázali tyto děti vrátit „zpět“. Bez vědy a znalostí psychiatrů, jen láskou a srdcem.
Apeluje na rodiče i celou společnost, protože rozhodující momenty v dětství jsou zásadní pro jeho úspěšný vývoj. Popisuje změny, které se v průběhu několika dekád projevily v tradiční rodině i v uspořádání společnosti a měly zásadní dopad právě na děti v jejich nejranější fázi vývoje. Po všech peripetiích si právě zde autor nachází ke čtenáři cestu a otevírá mu duši. Získává si čtenářovu účast a pozornost. Vše do sebe zapadá a klíč k tomu všemu neštěstí je nyní na dosah ruky. Nemusíte být zrovna sadistický pěstoun nebo krkavčí matka, abyste pocítili nutkání své dítě obejmout a alespoň něco udělat prostě jinak.
Ve finále tak dostává čtenář něco jiného, než s čím knihu vzal do ruky. Litovat však nemusí.
Kristina Doubravová
Chlapec, kterého chovali jako psa, Bruce D. Perry a Maia Szalavitz, Portál, 2016
Knihu můžete zakoupit ZDE
