Patrick Declerk je psychoanalytik. To však neznamená, že by sám důkladnou analýzu nepotřeboval. Se svými běsy se rozhodl vypořádat psaním. Kniha není románem, jako spíš autorovou psychoanalýzou. Ovšem ne ledajakou. Hodně syrovou, osobitou a nanejvýš vtipnou.
Běsi, co mě sužují je kniha plná vzpomínek, ve kterých se autor vrací do své minulosti dávné i celkem blízké. Fakt, že jejich rodinným lékařem byl psychiatr, vypovídá dost sám o sobě.
Být autorem někdo jiný, mohlo být panoptikum rodiny Declerkových slušným námětem na humorné povídky. Tady ale nejde o laciné shazování a nadsázku. Nebo snad zesměšňování nedokonalostí a osobních libůstek. Autor vzpomíná na situace, které v něm zanechaly nesmazatelnou stopu, se kterou se musel v dospělosti popasovat. Porazit jejich traumatizující plíživost a všudypřítomnost. Humor je způsob, jak se se zážitky vypořádat, aniž by to nutně muselo popřít jejich význam pro autorův další život, jeho motivaci.
Každá kapitola začíná nějakou vzpomínkou či příběhem z jeho ordinace nebo rodiny. Samo o sobě banální vyprávění v sobě ukrývá tichou bolest, nejistotu, trvalou deprivaci nebo neschopnost, která se ukryla v hloubi duše, aby odtamtud zákeřně vystrkovala růžky kdykoliv to bylo nejméně vhodné. Se slušnou terapeutickou oklikou a marginálními historkami se autor dostává v závěru k překvapivé pointě. Běs vystavený ve své prosté nahotě, odžitý v čase a omletý životními milníky, přestává být běsem. Přináší smíření, aniž by mizel nebo umenšoval svůj význam.
Při čtení čtenář bojuje s pokušením autora pomocí jeho vlastních textů analyzovat. Mohlo by to být jednoduché. Vždyť nám otevírá ta nejhlubší místa své duše. S každou další stranou je zřejmé, že to není účelem knihy. Patrick Declerk již své běsy spoutal a obnažil. Nyní je předvádí v obskurní show. Čtenář jako pasivní divák nemusí soustředit svou pozornost na analýzu příběhů, ale získává odvahu a touhu nahlédnout na běsy vlastní.
Jde to snadno. Autor si jako berličku vzal na pomoc sebeschazující ironii a humor. Ten jeho jde na dřeň. Svou syrovostí mrazí i těší a dodává odvahu. Čtenáře zaskočí přímostí, s kterou jde bez oklik k věci. Nic před ním netají. Rozhodně se s ním nemazlí. Právě ona upřímnost odhalující jeho slabosti a nejniternější emoce je tím, čím si získáva čtenáře na svou stranu.
Host BrnoAutorova profese se v žádném okamžiku nezapře. Pro některé čtenáře mohou být odborné termíny a přirovnání odkazující na psychoanalytické teorie a autory trochu nesrozumitelné. Nebrání to sice pochopení pointy příběhu, jen pochopení jeho plné hloubky a docenění všech kvalit. Pozitivním efektem náročnějšího textu je zmírnění tempa při čtení, které umožní vychutnat si vyprávění a všechny emoce. Běsi nejsou román, neženou se k nějakému rozuzlení. Jednotlivé kapitoly můžete číst, jak dlouho chcete a kdy se vám zamane. Můžete se k nim vracet nebo je odkládat. Ve vyprávění používá autor své specifické výrazy a nevyhýbá se ani ostřejšímu slovu pro zvýraznění syrovosti faktu. Jeho projev je díky tomu hodně osobitý, syrový a intimní. Smyslem knihy je všechna tajemství odhalit, nic neskrývat, protože jen tak, může být psychoanalýza úspěšná.
Běsi, kteří mě sužují nejsou románem s hlavním hrdinou, příběhem a překvapivou pointou. Podstatou knihy je psychoanalýza. Cestou do hlubin autorovy duše poznáte svou vlastní.
Kristina Doubravová
Běsi, co mě sužují, Patrick Declerk, Host, 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE
