Když letní slunce začne pálit s neúprosnou silou, rtuť teploměru se šplhá k astronomickým výšinám a asfalt pod nohama připomíná rozteklý puding, ozývá se z každého koutu kolektivní nářek. „Zase to vedro! Už se to nedá vydržet!“ Já se však ptám: Opravdu? Opravdu je ta nekonečná zima, to šedé nebe a ty prokřehlé prsty tou lepší variantou? Vážení, pokud si mám vybrat mezi elegantní kremací zaživa a pomalou, důstojnou hibernací až k smrti, volím oheň! A mám pro to pádné, i když možná mírně propečené argumenty.
Letní sblížení ve společném tání
Zimní měsíce z nás dělají inkognito bytosti. Každý je zabalen do tolika vrstev, že by mohl klidně pracovat jako polární průzkumník. Setkání s přáteli se redukuje na rozpoznávání očí vykukujících zpod šály a kapuce. V létě? V létě se rozpouštějí nejen ledy, ale i bariéry mezi lidmi. Všichni jsme v tom horku tak nějak víc… nazí. A tím nemyslím jen oblečení, ale i emoce. Nic nesblíží lidi víc než pohled plný porozumění v přeplněné tramvaji, kde se všichni potí. Ten moment tichého spojenectví, kdy si uvědomíte, že vám po páteři stéká pot přesně stejným tempem jako vašemu spolucestujícímu, vytváří pouta pevnější než jakýkoliv zimní kabát. Sdílená úleva při vstupu do klimatizované prodejny se stává malým, denním vítězstvím, které si v zimě nikdy tak nevychutnáte.
Ekonomika lehkosti bytí a planetární dotace
Zatímco v zimě se vaše peněženka stává obětí brutálního útoku od energetických gigantů, v létě si užívá zasloužený odpočinek. Kdo potřebuje drahé topení, když vám byt spolehlivě vytopí Slunce? A že to vytopí až moc? To už je jen bonus, který vás nutí k větší aktivitě a hledání osvěžujících úniků. Globální oteplování je tak vlastně skrytý vládní program na podporu ekonomiky v lehčím odívání. Stačí jedny kraťasy, tričko a víra v mírný vánek. Místo nákladných zimních dovolených za teplem teď můžete mít tropy přímo za oknem. Proč utrácet za Seychely, když se Seychely pomalu, ale jistě stěhují k nám? A každý litr potu, který ze sebe vypustíte, je malou, osobní dotací na zavlažování planety. Jste takový malý, živý ekologický systém.
Příroda v plné (a občas lepkavé) kráse
Lidé často fňukají nad tajícími ledovci. Ale zamysleme se nad pozitivy! Víc vody znamená víc moře, a to moře se nám stěhuje blíž. Představte si Prahu jako přímořské letovisko, kde si v houpací síti na Karlově mostě s kokosem v ruce užíváte západ slunce.
Nemusíte létat tisíce kilometrů za exotikou, exotika přijde za vámi. A co na tom, že se tu a tam objeví nějaký ten nový druh hmyzu? Je to jen důkaz toho, že život vzkvétá! Každá nová kobylka je jen důkazem dynamiky ekosystému.
Estetika propečeného člověka
Zima je barvou deprese, bledé, mdlé kůže a nekonečného šedi. Léto vám dodá barvu, šmrnc a ten správný odstín „medium rare“. A co na tom, že občas vypadáte jako humr v posledním tažení? Aspoň je na vás vidět, že žijete, že jste byli venku a že jste se nespálili jen na gauči u Netflixu. Červená je barva vášně, energie a intenzity. Je to barva, která křičí: „Žiju! A potím se u toho!“ Žádná zimní bledost se jí nevyrovná. Navíc, v létě je mnohem snazší se oblékat stylově – méně oblečení, méně starostí, více prostoru pro kreativitu.
Konec mrazivé anonymity: Jak se umírá (a žije) s elegancí
A teď k té faktické, byť stále nadsazené, stránce. Jak se vlastně umírá?
Mrazivá smrt: Je to pomalé, plíživé a krajně nedůstojné. Nejdřív se třesete, pak se třesete méně (protože už nemáte sílu), pak cítíte, jak vám tuhnou prsty, modrají rty, a nakonec se proměníte v beztvarou zmrzlou hroudu. Vypadáte jako zapomenutý panák ze sněhu, akorát s trvalými následky. Nikdo vás nechce obejmout, protože jste studení a neforemní. Je to smrt bez vášně, bez horkosti, bez dramatu.
Horká smrt: Je to rychlé, intenzivní a plné dramatu. Nejdřív se potíte (což je vlastně očistné), pak se potíte víc, pak se cítíte jako upečená husa a nakonec se možná zřítíte s elegantním žuchnutím. Je v tom dynamika, je v tom teplo, je v tom ten pocit, že jste bojovali s přírodní silou. A navíc, po smrti budete aspoň teplí, příjemní na dotek a možná z vás bude cítit tropické ovoce. A uznejte, kdo by nechtěl, aby ho po smrti provázela aura tropického ovoce? Umřít v mrazu je jako vypnout se, umřít v horku je jako vybuchnout. A kdo by nechtěl malý ohňostroj na konci?
Závěrem
Buďme vděční za každý stupeň navíc. Za každou kapku potu, za každé lepkavé odpoledne. Protože zima je nuda, nekonečná šeď a mrazivá anonymita. Léto je život, vášeň a příležitost ukázat, že i v těch nejvyšších teplotách dokážeme najít radost. Až se budeme příští rok v srpnu všichni společně rozpouštět na lavičkách v parku, vzpomeňte si na mě. Budu tam sedět s vámi, s rozteklou zmrzlinou na tričku, a budu spokojeně vrnět. Protože shořet je sice definitivní, ale zmrznout je prostě nuda a nevábná záležitost.
Dušan Shulin
