Recenze: Podivuhodný případ Benjamina Buttona je postavený na hlavu

button1Z prvních zpráv o námětu filmu ve mně vzklíčilo silné podezření, že na takto banálně fantasmagorickou zápletku se nedá natočit kvalitní dílo.

Vzhledem k tomu, že Fincherovy filmy jako Sedm nebo Klub rváčů považuji za pozoruhodné snímky, pomyslel jsem si i něco o snadném soustu pro hladového režiséra, jehož poslední film Zodiak příliš diváky do kin nepřilákal (přesto že jde o velmi dobrý film), tak se rozhodl pro látku, která je předem odsouzena k úspěchu.

Benjamin Button (Brad Pitt) se narodí jako stařec a životem postupuje proti směru hodinových ručiček, naopak než drtivá většina smrtelníků, totiž mládne a mládne a mládne.

Ústřední postavou jeho života je Daisy (Kate Blanchett), která ale samozřejmě stárne. Benjamin je touto vymožeností vystaven mnoha nezvyklým situacím a jeho partnerský a rodinný život je postavený na hlavu. Naopak se cestou životem vydalo jen jeho tělo, duše se překvapivě vydává totožnou cestou jako duše všech ostatních.

Jak si vybrat námět k filmu, aby zaujal? Pokud si obstaráte příběh siamských dvojčat (kdopak jen chce o nich točit film?) nebo vlčího chlapce nebo co já vím co za pořádnou úchylku člověka lze vymyslet, rozhodně bude o zábavu postaráno, vlastně máte z půli vyhráno. Stačí se podívat namátkou na filmy americké produkce poslední doby, kde se to hemží samými neskutečnými nadpřirozenými hlavními hrdiny (animovaní Spiderman, Batman, Ironman, nebo třeba Hancock). Posléze si vyberete herce, kteří vypadají fantasticky, je-li jim třicet, šedesát i pět, někoho jako je Brad Pitt nebo Kate Blanchett. Aby toho nebylo málo, Eric Roth, strůjce námětu i scénáře, je podepsán na vesmírném hitu Forrest Gump. Přesto všechno jste ale ještě nezvítězili. Nejste-li David Lynch, jehož Sloní muž je navíc zcela uvěřitelná postava,  mohlo by dojít k drobným komplikacím s celým, tak slibně načrtnutým produktem.
Benjaminův podivuhodný osud je záminkou k velkému životnímu eposu. Rozmáchlý příběh je vystavěn precizně, patřičně rozmanitě, s vypravěčským grifem a hlavně s důslednou a nablýskanou stylizací. Film si zaslouží cenu za nejlepší masky a kostýmy, to bezpochyby. Benjamin je v teplácích, botách, všech podobách a letech,  dokonalý a jen pozorovat jeho měnící se tvář je vizuálně přitažlivé. Vše viděno z neotřelé a nezvyklé perspektivy mládnoucího staříka, je viděno jako nové a jiné. Ale Benjamin je jen měnící se tvář, bez hlubšího rozměru osobnosti, kterou nedokáže režisér pro velký epický rozmach vůbec pojmout. Nač taky, postava Benjamina je natolik výjimečná, že dovézt přes životní peripetie hrdinu do finále chce jen trochu toho řemesla a zručnosti.
Co ale říci na to, když film staví na prvoplánovitých postupech, aby diváka chytil do sítě dojetí a lidskosti? Příběh vypráví retrospektivně Daisy na smrtelné posteli se srdcervoucím chrapotem. Než zamáčkneme společně babičce oči, sledujeme celý film vzrůstající dojetí její dcery, která skrze obligátní deník zjišťuje, jaký to byl její otec kabrňák. Dočkáme se i dalších panoptikálních postav. Pod vedením černošské bodré matky, která zachraňuje novorozeně znetvořené stářím z rukou zlého bílého otce, sledujeme idylické prostředí rodinného domova důchodců.
Forrest Gump byl kouzelnou postavou, protože byl obyčejně lidský, Benjamin Button má opačný problém, je neobyčejně nelidský a nepomohou mu ani zážitky z druhé světové války, Paříže nebo Indie. Proto nám přijdou například jeho noční schůzky s životem a vztahy zklamanou a rezignovanou Elizabeth Abbott (Tilda Swinton) tak nezvykle prázdné, postrádající smysl. Jejich prazvláštní vztah končí, aniž by jste si všimli, že vůbec někdy začal.
Rád bych se tu teď rozepsal o tom, co si myslím o zjevené extrémní dualitě těla a mysli, a o nesmyslu s tělem, které obývá totálně levitující mysl, ale myslím, že je to zbytečné.
Co kromě formální řemeslnosti udržuje diváka vzhůru a film činí snesitelným až do konce, je ta špetka humoru a nadhledu, kterou Fincher do filmu vkládá.
V některých momentech ale zase tvůrci přehání a toužebný komediální prvek působí v celkovém slazeném pojetí strojeně, jako v příhodě osudové pro další směřování Daisy, když se dozvídáme banálně, několikrát dokolečka, co by se stalo, kdyby taxikář nezpomalil nebo kdyby Daisy nezvedla telefon nebo kdyby nebrkla nebo a tak dále a tak dále. Motiv přejatý z daleko uvolněnější a citlivější scény z Amélie z Montmartru tady způsobí opačné dojmy.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona je prázdný navoněný  velkofilm, který nestojí za těch pár dojímavých chvilek v závěru za vidění. V případě režiséra Finchera jde o překvapivě smířený a konformní počin, určený typicky hollywoodskému publiku s připravenými kapesníčky.

 

ZÁVĚR
Hodnocení
5
Předchozí článekRecenze: Po přečtení spalte baví ujetým situačním humorem
Následující článekRecenze: Nezvaný host
podivuhodny-pripad-benjamina-buttonaPodivuhodný případ Benjamina Buttona je prázdný navoněný velkofilm, který nestojí za těch pár dojímavých chvilek v závěru za vidění.

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

one × four =