„Chci západnějším způsobem převyprávěný hollywoodský remake. Fakt, beze srandy. Kdesi hluboko uvnitř téhle zdlouhavé Kim Ki-nudy se skrývá fajn thriller. Vyhrabte ho z ní někdo“, napsal na ČSFD kdosi jako příspěvek k tomuto filmu. A proč začínám právě tímto příspěvkem? Protože mi pomohl uvědomit si, jak se na filmy dívám a jak se na filmy dívat chci, jelikož vím, jak blízko mám ke stejnému závěru, ale: jsem unavený z neustálého hollywoodského opravování neamerické kinematografie. Z toho, jak z nevšedního zážitku musí vytvořit kýč. Jemnost nahrazují brutalitou, nejen obrazovou, ale znásilňují i zvuk, střih, kameru, která musí být v neustálém pohybu, protože statický záběr rovná se nudný záběr. Stejně tak herci sebou trhají, nedokážou mluvit jako lidi, nedokážou hrát. Okolo neustále slýcháme, kolik který herec zhubl nebo přibral, jak se kvůli roli stal boxerem apod. Stále dokola opakující se historky, co kdo pro roli podstoupil, aby ji co nejlépe zprostředkoval divákovi. Také stále opakuji jednu historku, ale tady ji snad používám poprvé. Když se natáčel Maratónec (1976), Dustin Hoffman se údajně tak vehementně připravoval na svoji roli (prý pro ztvárnění topícího si nechal držet hlavu pod vodou tak dlouho, že ho museli téměř křísit), až se ho Laurence Olivier zeptal: „Nebylo by jednodušší to zahrát?“ Tolik k Hollywoodu a k té zdlouhavé nudě. Nakonec ani nemohu souhlasit, aby někdo z Piety vytahoval thriller. Tenhle film vnímám čistě jako drama, komorní příběh dvou lidí. Thriller by to mohl být zajímavý, ale Kim Ki-Duk měl asi jiný cíl, než jen pobavit masy.
Nemohu mluvit za režiséra. Zaprvé nejsem Kim Ki-Duk, zadruhé je Pieta první film, který jsem od něj viděl. Sice mám doma několik jeho filmů (Ostrov, 3-iron) ale zatím pro mě byl jedním z těch režisérů, o kterých čtu, plánuji shlédnout jejich stěžejní filmy, ale když se vyskytne čas zapnout si projektor, dám nakonec přednost nějaké hollywoodské žánrovce. Je to z toho důvodů, že přesně vím, co mohu očekávat, co dostanu, ale občas není od věci se „odvázat“, nevsadit na jistotu a trochu zariskovat. On se člověk mockrát napálí, ale není špatné vidět i jiný přístup, než ten, na který jsme zvyklí. Pieta je v tomhle ideální, protože se od americké či evropské kinematografie zas tak moc neodlišuje. Jestli to je čistě komerční záměr, nebo Kimova tvůrčí otevřenost, je mi vcelku jedno. Pieta je prostě dobrý film. Já osobně ji nepovažuji za umělecké dílo, ale za poctivé řemeslo, což je často mnohem lepší, než pseudointelektuálské snahy o co nejoriginálnější formu, nebo překombinovaný příběh s nečekanými zvraty, případně obojí dohromady. Po nedávné premiéře Honu od Vinterberga někteří neodolali přirovnání k Hřebejkově Nevinnosti. Právě o tom mluvím. Zatímco Hřebejk svůj film překombinoval, nejspíš s pocitem, že divák na „překvapivém“ konci nebude ani dýchat, Vinterberg se překvapit nijak nesnaží, přesto dokáže vybudovat atmosféru v jednoduchém příběhu. A při posledním záběru jsem pak skutečně nedýchal. Netvrdím, že takové „pokusy“ dopadnou vždy špatně. Poslední zpracování Tolstého románu Anna Karennina je vyprávěno pro mě originální a efektní formou, která není samoúčelná, ale má ve filmu pevné místo a dodává známému příběhu něco víc, než jen strohé vyprávění už mnohokrát zpracovaného románu. Bohužel se podle mě jedná o tu výjimku, co potvrzuje pravidlo, a to, že v jednoduchosti je síla.
Třicetiletý Gang-Do (Lee Jung-jin) se živí vymáháním dluhů. Než se zaplést s ním, přijde mi půjčka od Home Credit jako výhodná nabídka. Půjčíte si peníze na stroj, třeba takový soustruh, aby jste uživili sebe a svoji matku, nebo těhotnou přítelkyni, a součástí půjčky je zároveň pojistka. Když nesplatíte, stroj vám třeba uřízne ruce, nebo spadnete z opuštěné budovy, ne z takové výšky, aby jste se zabili, protože smrt komplikuje vyplacení pojistky, ale dost vysoko na to, aby jste
si přerazili nohy. Samozřejmě, aby byl úraz trvalý, je občas třeba podat „pomocnou“ ruku. Charakter hlavního hrdiny asi není potřeba dále popisovat. Alespoň do doby, kdy se na něj jak stín nalepí starší dáma Mi-Son (Jo Min-soo), aby ho odprosila, že je její syn, kterého opustila hned po porodu. Pro muže je těžké ženě uvěřit, ale po zkouškách, které ji donutí podstoupit, aby dokázala synovi oddanost, začne se rodit silné pouto kdysi ukončené přestřižením pupeční šňůry. Poprvé v životě poznává lásku a začíná za někoho cítit zodpovědnost. Ukončí svoji výdělečnou činnost a snaží se začít znova, jakoby se vrátil do let nevinnosti. Nový a první vztah v životě Gang-Do vezme opět za své, tentokrát únosem Mi-Son. Gang-Do se tak vydává hledat osobu, o které vlastně nic neví, a přesto je ochotný pro ni obětovat vlastní život.
Hlavním tématem filmu je msta, která začíná právě pietou. Oplakáváním nejen mrtvého syna, ale také jeho znovuzrození poté, co Gang-Do ženu, které zatím nevěří, takřka znásilní a symbolicky se tak vrací tam, odkud vyšel. Oplakáváním ztraceného času a také samotné pomsty, protože msta nemůže být dobrá. Msta není řešením a mnohdy bývá krutější než samotný čin, ze kterého vychází. Zástupce Aerofilms, který předpremiéru filmu uváděl, prozradil pohnutky Kim Ki-Duka k natočení tohoto filmu. Prý ho napadl, když si uvědomil, že většina zlých věcí, co se mu v životě přihodila, byla ve spojitosti s penězi. Nemohu říci, že bych měl stejnou zkušenost, ale věřím způsobu, jakým Kim svůj nápad zrealizoval.
Pieta je velmi krutý film, ale přesto jsem si našel místa, kdy jsem se zasmál. Je pravda, že v plném sále kina Oko nás moc nebylo, co by se smát odvážili, ale já si nemyslím, že Kim Ki-Duk to celé bral tak smrtelně vážně. Zde je nejspíš ta hranice kulturních rozdílů, která nám brání přijmout způsob, jakým je příběh vyprávěn. Podmínky, v jakých jsme vyrostli, jazyk, kterým mluvíme, smyslem pro humor. Pro spoustu Evropanů budou vztahy matek a synů, jak jsou prezentovány zde,
málo pochopitelné, přehnané, ale respekt a odpovědnost vůči nejen rodičům, ale i autoritám, bude u Asiatů nejspíš mnohem silnější než v našich krajích, proto lze těžko takový film měřit stejným metrem jako filmy evropské. Nakonec to platí i pro mnohem bližší sousedy. Severské nebo balkánské filmy mají typický rukopis na první pohled odlišný od zbytku Evropy, která se velké míře, bohužel, snaží přiblížit Hollywoodu.
Pieta není ani zdaleka nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Není ani nejlepší Asijský film. Přestože Lee Jung-jin hrál skvěle a jeho matku Jo Min-soo ještě o trochu lépe, asi je nikdy nezařadím mezi své nejoblíbenější herce. Pieta ale ve mně zanechala nesmazatelnou stopu, stejnou, jakou po sobě zanechává vozidlo v posledním záběru. A jelikož jsem nenašel jedinou připomínku, kterou bych filmu vytkl, nemohu a ani nechci dát jiné než plné hodnocení.
Pavel Urík
Pieta
Drama / Thriller
Jižní Korea, 2012, 104 min
Režie: Ki-duk Kim
Hrají: Jeong-jin Lee, Min-soo Jo, Eunjin Kang, Jae-rok Kim, Jin Yong-Ok
