Recenze: Nekompromisní Železná lady
Železná lady
The Iron Lady
Velká Británie, 2011, 105 minut
Režie: Phyllida Lloyd
Hrají: Meryl Streep, Jim Broadbent, Anthony Head, Richard E. Grant, Olivia Colman, Roger Allam, Julian Wadham, Harry Lloyd
Životopisný film o Margaret Thatcher v mnohé připomíná oscarovou Královu řeč (recenzi naleznete zde), která také citlivě vypráví životní příběh typicky britského politika, který musel projít složitým “školením”, aby byl schopen promlouvat k davům.
Železná lady se však liší hlavně skutečností, která promlouvá už z názvu. Předsedkyně britské vlády totiž byla po celý život nekompromisní osobou s naprosto jasným názorem, která neměla příliš čas nimrat se v pocitech. A pokud měla nějaký problém se svým projevem, byla to jen maličká kosmetická vada, protože tahle dáma byla předurčena k vládnutí. Sledovat její život je ohromující i smutné zároveň, protože, stejně jako tomu bývá u všech geniálních osobností, se jedná o ženu, která obětovala naprosto všechno svému poslání. A tím trpěla jak její rodina, tak i každý, kdo se s Margaret dostal do blízkého kontaktu. Není proto ani moc překvapivé, že premiérka na stará kolena zůstala sama se svými halucinacemi, napůl adorována, napůl zapomenuta. Úděl to je naprosto lidský a pochopitelný, ale u této dámy je to o to smutnější, čím víc toho pro Británii udělala.
Hlavní hrdinka a její činy jsou velmi silným hnacím motorem pro celý příběh, který se překvapivě povrchně dotýká novodobé britské historie. Stejně povrchně je nastíněno manželství a mateřství, které v životě Margaret nehrálo nikdy tu nejdůležitější roli. Do hloubky se dostáváme skutečně jen ve chvílích, kdy hlavní postava vzpomíná na svou kariéru spjatou s osobním životem. Nejsilnějším motivem by mohla být emancipace, za kterou Margaret celý život bojovala. V britské konzervativní společnosti, které zcela vládli muži ještě před několika desítkami let, se i tak ambiciózní žena divila tomu, že by se někdy mohla stát premiérkou. Ale emancipace a ženská diskriminace není to nejpalčivější. Emoce jsou zvláštně ukryty hlavně ve scénách násilí, útoků, výbuchů a demonstrací. V kontrastu se zranitelností politických osobností a jejich osobních životů to působí velmi dramaticky a bolestně. Britské manželské soužití je klidným útočištěm plným stereotypů, do kterého čas od času krutě pronikne výbuch nenávisti zvenčí. Stejně tak, i když přece jen méně drasticky, narušuje konzervativní statické vody britské vlády mladá Margaret. Její přítomnost v mužském království je osvěžující a vůbec ne nepatřičná.
Ale to, abychom příběhu uvěřili v celé jeho složitosti, je postaveno především na přesvědčovací schopnosti hlavní hrdinky. To jde samozřejmě ruku v ruce s hereckým výkonem skvělé Meryl Streep, která se touto rolí překonala. To, že je bravurní herečka, je jasné už dlouhá léta, ale její ztvárnění britské železné dámy je mnohem působivější, než drtivá většina jiných životopisných rolí. Dokonce předčí i herecké výkony z Královny a Královy řeči. Od těchto dvou filmů se její role liší v tom, že je “pouhou” premiérkou z řad prostého lidu, ale její úloha ve světě je mnohem významnější.
To, jak moc je premiérka významná a jak jsou její rozhodnutí důležitá, pro mě bylo největším překvapením. Je dobře, že jsou z celé její kariéry vybrány jen ty nejzásadnější momenty, protože v běžném životě nikdy nevynikne skutečná důležitost politických rozhodnutí vzhledem ke každodennímu životu celého národa. Neustálé střídání vzestupů a pádů ekonomiky působí velmi znepokojivě, a celý děj směřuje k poznání, že jediné řešení, jak jakoukoliv krizi přestát, je mít železně pevnou hlavu vlády. Protože hašteření, kterého je každá politická scéna plná, je ve výsledku k ničemu. Jasná rozhodnutí Margaret, jakkoliv krutě a bezcitně pronesená, jsou tak v kontrastu s naší politickou scénou naprosto impozantní a obdivuhodná. A hlavně, jak sama říká, dobrý vůdce musí dělat neoblíbená rozhodnutí s vědomím, že za pár let ho za to lid bude milovat. Z tohoto filmu by se naši politici měli hodně co učit.
Kromě Meryl Streep na sebe poutá pozornost manžel Denis (Jim Broadbent), který je z velké části pouhou halucinací hrdinky. Jeho přítomnost i nepřítomnost dává Margaretinu životu nádech tragiky a tajemství, které je skryto za každou lidskou maskou, kterou člověk “nosí” před ostatními. Ta, kterou nosí železná lady, je fascinující. A jakkoliv je její životní příběh monotónní a naprosto podřízený politické situaci, film je napínavý i poučný. A to díky skvělému scénáři, krásné kameře a rafinovanému střihu. A samozřejmě hereckým výkonům. Všichni členové vlády jsou uvěřitelné politické osoby, jednající v pevných mezích své stranické příslušnosti. Přestože je spojuje mnohem víc věcí než rozděluje, jsou schopni se hádat jako malí kluci (ale stále jako gentlemani). Politická scéna se jeví stejně tak absurdní, jako nebezpečná, a hlavní hrdinka v ní pevně drží své místo bez jediného zaškobrtnutí. Být takových politiků víc, malicherné hádky už by byly bezpředmětné.
Železná lady je poctivým filmem, ne zcela padnoucím do škatulky “životopisný”. V mnoha věcech vás překvapí. A stojí na něj jít, i pokud se o britskou politickou vůbec nezajímáte.
Klára Scholzová
