Půjčíš svůj mobil nejlepšímu kamarádovi, aby si prohlídl veškerý obsah? A co rodičům, nebo partnerce? Možná nás to hned ani nenapadne, ale nejspíš každý máme v mobilu něco, co nechceme, aby druzí věděli. A nemusí to hned být fotografie kolegyně, která mezi zuby svírá kalhotky s podtextem „chci tě, teď hned“. Stačí záznam v diáři, kde jste byli a měli jste být jinde, zpráva byť nevinná od bývalky, hudba, za kterou se stydíte, poznámky, naposledy navštívené webové stránky a mohl bych pokračovat. Ať už si vezmete mobil jakkoliv blízkého člověka, je velmi pravděpodobné, že zjistíte, jak málo ve skutečnosti o něm víte.
Dlouholetí známí se sejdou na pravidelné večeři. Vzájemně se pošťuchují, dělají si legraci z intimních detailů těch druhých s jistotou, že všichni vše vědí, tak o co jde. Jenže pak přijde ten blbý nápad: všichni položí své mobily na stůl a jakýkoliv hovor, jakákoliv zpráva se stává věcí veřejnou. A ejhle. Někteří ještě nevědí, jaké nebezpečí hra skrývá, jiní tuší, ale na nabídku „Klidně se podívej do mého mobilu, nemám co skrývat“ se těžko odpovídá „já též, ale mobil ti 
neukážu“. Karty jsou rozdány a nezbývá, než čekat na koho se dostane. A dostane se na všechny!
Jednoduchý nápad s ještě jednodušším provedením skýtá obrovské možnosti jak pro zábavné scény, tak pro navození značného neklidu, kdy si divák říká, co bych dělal já, a rychle přemýšlí, co všechno v mobilu má, co chtěl smazat a ještě to neudělal a kdo by mohl v ten nejméně vhodný moment zavolat. A s tímhle neklidem divák soucítí se všemi postavami až do konce.
Brilantně napsaný scénář má jedinou vadu. Scénárista a režisér v jedné osobě se vydal nejjednodušší cestou. Co asi tak několik párů může z mobilu na sebe zjistit? Vše podstatné se točí kolem nevěry a to je škoda, protože film má jinak ohromný potenciál. Nejvíc je to poznat v momentě, kdy se odkloní od zaběhnutého a dva kamarádi si v průběhu večera mobil prohodí, aniž by o tom ostatní věděli. Jsou tak nucení na sebe vzít odhalené tajemství toho druhého. V tu chvíli divák znejistí a je to vlastně jediný moment, kdy očekává, co se stane. Jinak vše plyne k nepřekvapivému závěru, ve výsledku to ovšem film 
neshazuje. Jen není tak skvělý, jak by mohl být.
K dokonalosti filmu chybí to, co má francouzský snímek Jméno (Le Prénom, 2012). I tam se několik spřátelených párů při jedné večeři přesvědčí, že láska a přátelství jsou mnohem křehčí, než by si kdy pomysleli. Jenže v případě filmu Jméno je celá situace vyhrocená z banální hádky o jméno, které se jeden z páru rozhodl dát očekávanému potomkovi. Následné události naberou absolutně nečekaný spád a končí téměř tragédií. Jenže přesně tak to bývá. Ty největší hádky často začínají neškodnými banalitami. Naprostí cizinci jsou od začátku nastaveni na nejtěžší zkoušku, která může vztah potkat – nevěru. Tím se ztrácí gradace, která již zmiňované Jméno posouvá ještě o kousek dál. I tak se ale nedá jinak než Naprosté cizince doporučit. Jen nezapomeňte: neberete-li partnerku, nezapomeňte pak vyhodit lístek a z mobilu vymazat událost.
Pavel Urík
Naprostí cizinci
Perfetti sconosciuti
Komedie / Drama
Itálie, 2016, 93 min
Režie: Paolo Genovese
Scénář: Paolo Genovese
Hrají: Giuseppe Battiston, Anna Foglietta, Marco Giallini, Edoardo Leo, Valerio Mastandrea, Alba Rohrwacher, Kasia Smutniak, Benedetta Porcaroli
