Poslední film režiséra Stephena Soderbergha bez zábran ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby na lidstvo zaútočil neznámý smrtící virus. Jméno režiséra napovídá, že víc než katastrofické scény a patos nás čeká realistické drama. Tenhle předpoklad je naplněn do posledního detailu, žánr filmu Nákaza však není snadné definovat. Tento nečekaně skromný a odtažitý film se pohybuje někde mezi akčním, katastrofickým a psychologickým vyzněním. Není to však první Soderberghův film, který se vymyká škatulkování.
Zpočátku (myslím tím od propagace až po promítání) film klame tělem. Název, téma i trailer lákají diváky na typickou katastrofickou akční Hollywoodskou podívanou. Jsem přesvědčena, že to je součástí režisérovy hry s divákem. I naše očekávání, které bude při sledování filmu otřeseno, je součástí zážitku. Dnešní lidstvo totiž hrozbu epidemie považuje za pravděpodobnou, ale ve skutečnosti si ji nedokáže ani nechce představit. Jsme zvyklí, že Hollywodské filmy nám ukážou děsivou situaci, které bychom se měli bát, ale kterou idealizované postavy ve filmu překonají díky svému odhodlání a ryzímu charakteru.
Film Nákaza je mnohem přízemnější, ale zároveň děsivější a krutější. Postavy se s trochou nadsázky chovají právě tak, jak by se chovali skuteční lidé. Nemají proslovy ani si nehrají na hrdiny. Bojují jen o svůj vlastní krk. Umírají. Trpí. Na povrch vyplavou dost nelichotivé skutečnosti. A tohle všechno nejde stranou jen proto, že se blíží konec světa. Naopak je to součástí děje, součástí pocitů, dialogů i výrazů všech herců.
Film postrádá klasickou stavbu s jednou hlavní postavou, skromnější expozicí a dějovými vrcholy spojenými s příběhem hlavního hrdiny.
Příběh plyne jako sám život – nezastavitelně, překotně a trochu chaoticky. Tento dojem umocňuje hlavně velký počet postav a neustálé přestříhávání mezi nimi. Od začátku nevíme, koho nejvíc sledovat, na koho se upnout a komu fandit. To samozřejmě není nezkušeností režiséra. Soderbergh se nebojí početného arzenálu postav. Většinou však v jeho filmech postavy mají hodně společného, znají se, nebo se přinejmenším v průběhu filmu potkají. V Nákaze však postavy nespojuje nic kromě – nákazy. To ovšem není nic tak zvláštního vzhledem k tomu, že nákaza zasáhla úplně všechny. Navzdory hvězdnému obsazení se tak nestihneme ztotožnit s žádnou skutečně hlavní postavou. Můžeme si vybírat z několika výrazných postav, které se v průběhu děje potýkají s nemocí, s ostatními i sami se sebou. Všechny jsou mírně ikonické a jejich uvěřitelnost tkví hlavně v negativních rysech jejich povah.
Nejsympatičtější, ale zároveň nejméně uvěřitelnou postavou je doktorka v podání Kate Winslet, která svůj život staví až na poslední místo. Už zpočátku nemá nic kromě své práce. Žádnou rodinu, žádné potřeby. Jenom chce pomoct co nejvíce lidem. Její postava je o to tragičtější, že její pomoc nepřináší žádné velké výsledky. Proto mi její přítomnost v příběhu spíš vadila. Na opačné straně „dobra a zla“ lidských charakterů stojí internetový pisatel s tváří Judea Lawa, který jako první odhalí veřejnosti hrozbu nové epidemie, ale místo aby se snažil ostatním pomoct, dělá to jen pro vlastní slávu a pocit zadostiučinění.
Za hlavní postavu by se dal označit „obyčejný“ otec od rodiny Matt Damon, jehož manželka byla první přenašečkou a obětí viru. Jeho postava však nejedná tak, aby s ní divák bez dechu prožíval děj. Jedná zkrátka nanejvýš pochopitelně – zavře se ve svém domě a nedovolí dceři randit se sousedem. Právě na této postavě lze ukázat postup, jakým režisér pracuje s příběhem, divákem i atmosférou. Přehazuje náš pohled z jednoho konce světa na druhý. Všude se děje to stejné a všichni lidé náhle ztrácí svou těžce vybudovanou hrdost a individualitu. Sledujeme vlastně novodobý svět očima viru, který nemá zapotřebí nás zkoušet, protože mu na jednotlivcích vůbec nezáleží. Chce jenom rozpínat svá smrtící chapadla, jako by byl náhle okouzlen nabytou mocí. Pokud přijmeme tento úhel pohledu, film nemůže zklamat. Spoustu diváků však bude očekávat zcela něco jiného…
Jediný patos, který ve filmu zhlédneme, neprožije žádná z velkých dospělých hvězd stříbrného plátna, ale mladá generace. Pro ni totiž nákazou život nekončí, naopak. Ale pro ty dospělé, hvězdně obsazené postavy jako by Nákaza představovala zlomový bod, po kterém už všechno půjde jenom z kopce, protože smysl jejich života – ať už to byla kariéra, víra v lidstvo nebo vlastní rodina – byl otřesený v základech. Celkové vyznění je proto dost depresivní, i navzdory víceméně šťastnému konci.
Znovu a znovu se musím ptát, proč vlastně režisér obsadil tak slavné herce. Jsou to dobří herci, o tom není pochyb. Jsou to všechno herci zvyklí na charakterní role. Ale jejich tváře, které k sobě nechtěně poutají pozornost v každém okamžiku, kazí ten nejcennější dojem, který ve mně film vyvolal – opravdovost příběhu a zážitku z něj. Kdyby postavy byly obsazeny neznámými herci, účinek by byl dokonalý. Divák by skutečně uvěřil, že takhle může proběhnout, a nejspíš i někdy proběhne, celý průběh smrtící epidemie. Realismu nahrává jak odtažitá kamera, zbavená vší líbivosti, tak i elektronická hudba, postrádající emoce.
Někdo by mohl nejspíš namítnout, že právě těch emocí by mohlo být víc. Já ovšem musím připomenout, že emocí je ve filmu opravdu hodně, jenomže z velké části těch negativních. Jako diváci jsme zvyklí, že film nám servíruje pozitivní a negativní emoce ve vyváženém poměru, abychom z kina odcházeli spokojení.
Film Nákaza ovšem nemá zapotřebí nám mazat med kolem huby. Nikdo by se v nastalé situaci nezachoval jako hrdina. Každý by nakonec začal rabovat, kdyby mu šlo o holý život. Lidské vztahy by pochopitelně byly od základu otřeseny, protože by nebyl důvod si na něco hrát. Dopad krizové situace na lidskou povahu je to hlavní, o čem film vypráví.
V ostrém kontrastu s psychologickou stránkou příběhu stojí velmi podrobný popis všech stádií nákazy včetně vývoje a distribuce vakcíny.
Složitá, ale jasná linie filmu se bohužel v určité chvíli rozpadá. Ztrácíme kontakt s postavami, které jsme považovali za ústřední, a naopak jiné postavy až příliš pozdě nabývají na důležitosti. Jsou nám odepřeny ukázky praktické stránky života v izolaci, jako by už se scenáristovi nechtělo se tím zabývat. A původně zdlouhavý vývoj vakcíny, který prý může trvat měsíce i roky, je najednou rozlousknut jako nic.
Tyto a další výkyvy z nalinkovaného směru příběhu mi vadily nejvíc. Odpustila bych absenci hlavní postavy, protože ve srovnání s jinými výrazně hrdinskými filmy je to vítaná změna. Nevadí mi ani zahlcení vědeckými termíny a dialogy. Ale proč není film dotáhnutý do konce ve stejném tempu, v jakém byl rozehrán? Proč vyzní konec (spíš celá poslední třetina) jaksi do ztracena? Mrzí mě to ne proto, že bych potřebovala v každém filmu údernou pointu, ale proto, že běžný divák nebude považovat celkovou nevýraznost snímku za účel, ale za chybu.
Klára Scholzová
