Film, který píchl do vosího hnízda
Reakce na nový film Davida Finchera, jinak velmi uznávaného režiséra, se kloní spíš k horšímu. Tvůrci druhé verze adaptace knihy Stiega Larssona nemohou tvrdit, že netušili, jaké způsobí reakce. Švédská předloha, které se prodalo před 60 milionů výtisků po celém světě, má velmi silnou základnu příznivců, kteří už si vybudovali vztah k první adaptaci. A tudíž je jasné, že další přepis knihy, i kdyby byl sebelepší, nemůže být přijat zcela kladně. Zfilmování Mužů, kteří nenávidí ženy americkým režisérem totiž nahrává všem, kteří vidí Hollywood jako továrnu na peníze, která nemá úctu k ničemu. Jasně se rýsuje otázka, zda byla další adaptace nutná. Jako adaptace ne, protože švédská trilogie z předloňského roku se povedla a nebylo proč znovu kopírovat známý příběh.
Ale z hlediska filmového snímek Muži, kteří nenávidí ženy jistě smysl má. Já jsem před jeho zhlédnutím nečetla knihy, ani jsem neviděla starší filmy. K filmu jsem tedy přistupovala jako k samostatnému filmovému dílu. A budu k němu tak přistupovat i v recenzi, protože jsem si jistá, že si tvůrci tohoto filmu zaslouží za svou práci uznání.
Zápletka filmu je ryze detektivní a mrazivé napětí prostupuje celý film. Vyšetřování 40 let staré vraždy mladé dívky, jejíž vrah byl pravděpodobně někdo z její rodiny, je postaveno nad všechna ostatní témata filmu. Ale zvláštní je, že samotné pátrání probíhá spíš na intuitivní a deduktivní úrovni, a posunuje se na základě nejasných stop, jako jsou zvětšené detaily fotek, odkazy na Bibli, podezřelé chování…To je logické vzhledem ke stáří případu. Ale když je přitom náhodně odhalena celá příšerná série vražd mladých dívek podle Bible, pozornost se stočí spíš na vztah hlavní dvojice, místo aby se případ sériového vraha začal řešit v celé své šíři. Vrah je nakonec odhalen a případ vyřešen, ale nikdo se nepozastavuje nad hrůzami, které byly nalezeny v archívech.
Vyprávění je tak zvláštní, protože vidíme svět očima hlavní hrdinky, která se stala hlavním bodem neshod mezi čtenáři a novým filmem.
Je jí mladá geniální hackerka a detektivka Lisbeth, ve které hrůzy z dětství zanechaly spoustu nenávisti, nejistoty a pokroucené morálky. Obzvlášť špatný vztah má k mužům, ke kterým se chová nejméně tak hrozně, jako oni k ní. Je krutá a necitlivá, ale přesto je snadné její chování pochopit.
Její vidění světa je však naprosto odlišné od „normálních“ lidí. Životy druhých ji nezajímají. Nezajímají ji ani jejich problémy, ani špína, kterou v jejich životech pomocí svých tajných technik nachází. Dělá to jen pro peníze, a možná pro uspokojení z toho, že má nad mocnými muži navrch. Ale své znalosti nevyužívá pro svůj prospěch, protože kromě soukromí, samoty a cigaret o nic nestojí. Nehne s ní nic, ani brutální vraždy dívek. Pozoruje je s odstupem a chladnou logikou případ rychle a čistě vyřeší. Ale nic okolo už ji nezajímá. A přesně tak vnímáme celý příběh i my.
Zahrát postavu Lisbeth chtělo nejen psychické, ale i úplné fyzické nasazení. A podle mě Rooney Mara pronikla do své postavy naplno. Věřím jí každý nenávistný pohled, každé gesto. Místy je sice už trochu přehnaná její drzost, ale ve všech ostatních scénách je dynamickou a originální průvodkyní dějem. To, že na konci „změkne“, mi nevadilo. Přes všechny hrůzy, které prožila, je přece pořád mladou osamocenou bytostí, která se snaží od své samoty nalézt únik, protože sama se sebou je příliš pohlcená nenávistí.
Mnohem víc mi do celého příběhu neseděla trochu zbrklá scéna převodu Wennerströmových peněz na Kajmanské účty, kterou Lisbeth bleskově provede v sexy přestrojení. To, že během akce po večerech v hotelu kouří a vypadá stejně, jak je pro nic běžné, nic nemění na tom, že se dobrovolně přeměnila do pravého opaku toho, co tak urputně celý film vyznává. To je jediná věc, která do celého filmu nezapadá. Naopak to nejlepší, co z filmu vybočuje, je úvodní titulková sekvence. Fincher je těmito úvody proslulý, ale tentokrát se opravdu překonal. První tři minuty jsou expresionistickou, technicky novátorskou bombou, která na mě zapůsobila jako koncentrovaný Requiem za sen.
Film v duchu excentrické, ale technicky dokonalé jízdy pokračuje, a mně osobně to k příběhu sedí víc, než strohý filmový styl švédské trilogie. Navíc scénář obohacuje základní linii záběry z minulosti, které tajemné zmizení ještě víc dramatizují a prohlubují nepříjemný pocit, že je něco špatně. Tempo zrychluje paralelní střih – sledujeme zároveň život Lisbeth a Mikaela ještě předtím, než se setkají, a i potom je jejich vyšetřování čím dál svižněji prostřiháváno. Ve srovnání se švédským filmem je tenhle udělaný mnohem filmověji, nebojí se do knižní adaptace zapojit jakékoliv postupy, které kniha nikdy nemůže nabídnout. A zároveň si nehraje na to, že dokáže obsáhnout všechny vrstvy předlohy.
Muži, kteří nenávidí ženy, jsou mnohem víc nasáklí filmovou genialitou, než politickou nekorektností, která se nejspíš stala autorovi předlohy osudnou. Zvrácenost systému, ať už v žurnalistice, průmyslu či politice, je vždy vděčným tématem, protože film má moc ovlivňovat, kázat i odrazovat.
Ale Fincherovi stačí prostředí nastínit, nadhodit morální otázky, a potom už mluvit jen obrazem a napětím. Prostředí, ve kterém se postavy pohybují, je drsné, chladné a určitě taky zkorumpované.
V tomto případě však stačí, aby ho film popsal a diváci se v něm usadili. Jakmile se společně s Mikaelem „zabydlíte“ na severu Švédska, už jste kompletně ztotožněni s tím, jak tady život běží a funguje.
Samozřejmě, že rodina Henrika Vangera, který Mikaela zaměstnal, není příliš typická. Je to přehlídka fašistů, neschopných dědiců, vrahů a zkorumpovaných obchodníků. Ale příběh je takto nastaven, a v těchto hranicích se drží.
Někdy se mi zdálo, že je napětí budováno zbytečně, ale k pochopení stačí vědět, že film funguje opačně, než jiné filmy. Napětí je konstantní, je udržováno na určitém bodě, a pomocí psychedelicky stimulující „hudby“ a zrychleného střihu se jen místy stupňuje. To, co je tady používáno s mírou, jako v jiných filmech napětí, jsou místa klidu, uvolnění, oddechu, bezpečí a lásky. Všechno tohle je ve světě Larssona nedostatkovým zbožím.
Udržet diváky v konstantním napětí téměř tři hodiny, to není nic snadného. Fischer využil většinu filmových prostředků, aby toho dosáhl. Mistrně používá pohyb nebo statiku kamery, velikosti záběrů, odtažitou kameru, pocit stísněnosti, ohrožení, paranoiy. Střih je dokonale sjednocen s rytmem příběhu. Zvuková stránka je čistá nebo špinavá, či dokonce naturalistická přesně tam, kde má. Lokace jsou dokonale chladné a odlidštěné, v čele se skleněným domem na kopci. Rekvizity jsou hlavním vodítkem ve vyšetřování, a práce s nimi je přehledná a napínavá. Vše je v rovnováze.
Herecké obsazení je pečlivě a dobře vybrané, postavy už na první pohled vypadají tak, že to odpovídá jejich úloze v příběhu. Dokonce jsem z hereckých tváří intuitivně odvodila, jaká bude asi pointa, což mě ale drželo v ještě větším napětí.
Daniel Craig dokáže předvést přesnou míru sebelítosti a bezmoci, a pro mě konečně dokázal, že umí hrát i jiné, než bondovské role. Skvělí jsou ale i ostatní, třeba Christopher Plummer jako Henrik Vanger, Robin Wright jako Mikaelova přítelkyně, pohybující se na hraně mezi sympatií a protivností, správně falešný Stellan Skarsgård coby Harrietin bratr, nebo Lisbethin poručník, který je neskutečně odporný.
Líbilo se mi, že ve filmu funguje i humor, a to docela často. Kontrast hlavní dvojice, především otevřenost, se kterou Lisbeth jedná, a rozpaky, které to ve všech vyvolává, jsou svěžím přínosem do čistě detektivního děje.
Fincher zkrátka svoji adaptaci od předchozího počinu v mnohém vylepšil, což se pochopitelně nemusí spoustě lidem líbit, ale já jsem si to užila a zážitek mi to jen prohloubilo.
Co se týče tématu, jistě by se našlo jiné, třeba i originálnější, které by Finchera i diváky uspokojilo. Podle mě nebylo nutné píchat do vosího hnízda a točit něco, co už natočeno bylo, a navíc docela nedávno. V jiném případě bych to označila za plýtvání financemi i lidskými zdroji. Ale v tomto případě jsem ráda, že film vzniknul, protože je vážně dobrý.
Klára Scholzová
Muži, kteří nenávidí ženy
The Girl with the Dragon Tattoo
USA / Švédsko / Velká Británie / Německo, 2011, 158 min
Režie: David Fincher
Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Stellan Skarsgård, Robin Wright, Christopher Plummer, Joely Richardson, Goran Visnjic, Julian Sands, Steven Berkoff, Yorick van Wageningen, David Dencik
