Pokud se nemůžete v tropickém počasí zchladit jako Harvey Keitl, Michael Caine či Miss Universe v bazénu, jděte do klimatizovaného kina. Jen pečlivě vybírejte z více než dvě stě filmů, protože ve Varech je i není na co koukat.
Jedním z největších očekávání letošního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je Sorrentinův snímek Mládí (Youth, 2014). Dirigent na penzi v podání Michaela Caina a režisér chystající svůj poslední film uzavírající nejen jeho tvorbu a celou životní pouť, zde meditují nad životem. Poněkud prosté téma tak zaujme především jmény herců představující ústřední dvojici a především pak Paolo Sorrentino, který právě ve Varech před dvěma lety dokázal, že je schopen natočit film vytříbeně, s nadhledem, bez zbytečného citového vydírání, aniž by vyprávěl příběh. Přesto z Velké nádhery diváci odcházejí uplakaní s pocitem, že jim film změnil život. Nejinak působí i Mládí. Sorrentino znovu dokazuje, že umí v divákovi vzbudit pláč i smích v těch nejméně očekávaných momentech a v tom je jeho největší umění patrné v celé jeho tvorbě. Problém Mládí je v tom, že je až příliš podobný Velké nádheře. Byla by škoda, kdyby režisér v další tvorbě sklouzl k tomu, co by se dalo nazvat jako macha.
Sorrentino potěšil, ale občas odcházím na festivalu z kina s pocitem zklamání, jako u českého snímku Cesta do Říma, či polského Chemia. V obou případech se režiséři snažili natočit banální příběh neotřelým způsobem a to oceňuji. Bohužel technicky dobré provedení v případě polského snímku nevyváží patetičnost a přítomnost příliš mnoho filmových klišé. Cesta do Říma pokulhává už po technické stránce. Podíl na tom má především statická kamera a absence hereckého vedení. Škoda je, že film obsahuje spousty vtipných momentů, ale jako celek nefunguje a působí až příliš amatérsky.
Největším zklamáním zatím je film Špinavý prachy (The Drop, 2014) s Tom Hardym v hlavní roli. Jedná se o americkou gangsterku režiséra Michael R. Roskama a není vůbec špatně natočená, ale v porovnání s předchozím filmem atmosférou působí jako nepovedený remake jeho staršího filmu Býčí šíje. A pak ta záplatka se psem…
O to víc si pak člověk váží filmů, jako je Vzestup (Voskhozdeniye, 1976) od Larisy Shepitko. Sledujeme cestu dvou partyzánu, kteří se dostanou do německého zajetí a situce je dotlačí ke krajně zoufalým činům. Film ne náhodou podobný příběhu o Jidášovi je zatím nejlepším, co jsem ve Varech letos doposud viděl.
Pavel Urík
