Karlovarský festival se dá strávit i jinak, než jen běháním z kina do kina. Návštěvník se ve volném čase může věnovat léčbě nejrůznějších obtíží požíváním vody výtečné chuti a teplotě 70 stupňů Celsia. Může zdokonalovat své jazykové schopnosti a procvičovat ruštinu v místních buticích plných elegantního a vkusného oblečení, nebo se jen procházet po promenádě a obdivovat napudrované domečky připomínající výlohu cukrárny. Přesto jsou Karlovy Vary na začátku července hlavně o filmech a tak sám sobě pokládám jednoduchou otázku: kolik filmů se dá vidět za jeden den?
V průběhu osmi dnů je na festivalu promítáno z celkem 11 kin přes dvě stě filmů. Je jasné, že tento maraton reálný není ani při požívání kokainu a živením se pránou. Budeme tedy počítat: k 8 hodinám spánku připočtěme 2 hodiny na stravování a na filmy nám zbývá 14 hodin. Pokud vezmeme průměrnou filmovou stopáž 105 minut a přidáme 15 minut na přesun do jiného kina, dostáváme se na výsledných 7 filmů denně! A to jsme nevzali v úvahu žádné jiné aktivity včetně fyziologických potřeb.
Už několik let mě udivuje jedno z nejčastějších témat diskuzí festivalových povalečů, které začíná otázkou: tak kolik filmů dnes? Odpověď do pěti filmů mě nijak nepřekvapuje, ale při vyřknutí šesti, sedmi či dokonce osmi filmů za den, jsem poněkud na rozpacích. Jak to dělají? A hlavně: co z toho mají?
Poslední film začíná o půlnoci. Pak nezbytná intelektuální kritika zhlédnutých snímků nad pivem do čtyř do rána. Budíček v deset, snídaně, první kino tak v 11:00. Po kině oběd a na další film se dostanu tedy okolo třetí. Procházka po kolonádě, večeře, káva s přáteli a kolem osmé tak vidím třetí film. Pokud toho nemám dost, půlnočním představením završuji svůj filmový maraton. Nejen, že mám čas víc, než jen přijmout potravu, ale skutečně se v klidu najíst, vykonat patřičné potřeby a zregenerovat z festivalových sálů ztuhlé svalstvo, ale především mám čas jednotlivé filmy nechat doznít a nepřebýt jednu emoci hned další. Možná mám jen pomalejší vnímání, ale holt už jsem spíš na kvalitu než kvantitu. A odcházet z kina deset minut před koncem představení, abych stihnul film v jiném kině, který už navíc běží, mi přijde takřka barbarské.
Pavel Urík
