Kde je pravda? Přikláníte se k informacím, které nám jsou o vývoji lidstva oficiálně předkládány, nebo vám, stejně jako mnohým dalším, připadají tradiční výklady historie neúplné a někdy doslova scestné? Jestliže pochybujete o běžně vyučované darwinovské teorii, jistě se nevyhnete dotěrným myšlenkám týkajících se skutečného původu člověka. Jaká je tedy naše historie? Pocházíme z opice, nebo je za naší evolucí něco víc? Co nám vědci neříkají a proč?
Kniha od spoluautorů Klause Dony a Reinharda Habecka zamotá hlavu kdejakému odborníkovi, a troufnu si říct, že stejný účinek měla i jejich velká výstava Unsolved Mysteries, kde bylo při docela prvním představení uvedeno hned 487 nevysvětlitelných artefaktů.
A o co vlastně jde? Publikace Zakázaná archeologie vznikla na základě přípravy již výše zmiňované výstavy. Je doslova fantastickým vyprávěním o hledání záhadných exponátů, vykládajících dějiny tak, jak je neznáme. Už v samém začátku jsem se nemohla zbavit představy, že čtu o současném a hlavně reálném představiteli filmového hrdiny Indiana Jonese.
Přestože je námět zdánlivě neuvěřitelný, není pochyb o pravdivosti každého slova. Nejde totiž pouze o jakýsi smyšlený příběh zapáleného záhadologa. Autoři nebyli sami. Mezi jejich spolupracovníky patřil mimo jiné uznávaný vědec a ředitel muzea v Linci, Dr. Willibald Katzinger, který svou práci na celém projektu shrnul takto: „Moje úloha se omezovala na funkci strážce, Cerbera, který měl v případě potřeby brzdit příliš bujnou fantazii společníků.“
Zakázaná archeologie je souborem těch nejpodivuhodnějších reliktů. Ty byly odborníky už mnohokrát prohlášeny za novověké falzifikáty. Nikoli však proto, že by se snad jejich pravost neprokázala. Paradoxně tomu bylo naopak. Archeologové si ovšem nevěděli rady s časovým zařazením či vůbec nějakým rozumným vysvětlením existence těchto unikátů, aniž by museli kompletně přepsat učebnice dějepisu. Všechny zapůjčené a následně vystavované předměty byly ale pro jistotu pečlivě testovány, aby se jejich autenticita potvrdila.
Samozřejmě psané slovo je stále jen pouhých pár písmen na papíře. Věřím, že každý z nás by se o skutečnosti raději přesvědčil na vlastní oči. Tuto potřebu se autoři pokusili uspokojit velkým množstvím barevných fotografií, které jsou již téměř nesporným důkazem existence oněch tajemných nálezů. Také se dozvídáme podrobné informace o způsobu objevení a případné historii či významu. Neméně důležité jsou i odborné názory, což znamená, že nechybí ani ty ze strany konvenčních vědeckých pracovníků.
„Jsme spisovatelé a ne vědci. Nechceme poučovat, ale upozorňovat na nesrovnalosti v historii lidstva.“ Tak svůj přístup ke tvorbě Zakázané archeologie (a výstavy Unsolved Mysteries) popsali její autoři.
Můj pohled je následující: Spisovatelé nebo vědci, poprali se s tak obrovitým úkolem na jedničku. Je sice pravda, že pozornějším čtenářům neuniknou překlepy a občas poněkud kýčovitá opakování výrazů, ale i s těmito drobnými nedostatky jde o velice fascinující čtení.
Zakázaná archeologie nám otevírá svět plný možností. Neunikneme zmínkám o obrech, dinosaurech a mimozemšťanech. Budeme obeznámeni s docela novými pohledy na evoluci lidstva a samozřejmě by nebylo možné se obejít bez připomínky tajemných a dávno ztracených civilizací, jako jsou Atlantida, Lemurie či Mu. Jde o kombinaci vědecky potvrzených faktů a mytologie, přičemž je s každou přibývající stránkou bouráno vše, co jsme si mysleli, že víme. Autoři se nás však nesnaží o ničem přesvědčovat. Oprašují pouze nezodpovězené otázky a odkrývají pomyslný koberec v místech, kam archeologové „zametli“ nepohodlné objevy před veřejností.
Co se týče ukázky z textu, nemusela jsem dlouho přemýšlet. Jistě každého našince potěší, že se na stránkách knihy našlo místo i pro objevy uskutečněné právě v České republice. Zde je jeden z nich:
Tajuplná „uhelná lebka“ z geologických sbírek
Technické univerzity Báňské akademie
ve Freibergu, Německo
Tento podivuhodný předmět je znám od počátku 19. století, kdy se objevil jako součást dědictví a poprvé se o něm jako o „uhelné lebce“ psalo v roce 1842. První průzkumy prokázaly, že hlava se z poloviny skládá z hnědého uhlí a druhá polovina je tvořena magnetitem a hnědelem. Pravděpodobným místem nálezu lebky jsou severočeské Krušné hory. Hnědé uhlí v této oblasti vznikalo ve vrchním miocénu, tedy přibližně před 15 miliony let. Na zemi tehdy žili mimo jiné prakoně a předchůdci slonů, ovšem pokud víme, po člověku ještě nebylo ani vidu ani slechu.
Analýzy prováděné v roce 1923 a poté ještě jednou roku 1988 skončily nejasným výsledkem a zdálo se, že lebka by mohla být falzifikátem. Spekulovalo se o tom, že ji vymodeloval neznámý umělec z hnědého uhlí a pryskyřice. Ovšem v roce 1998 byla lebka podrobena počítačové tomografii a došlo k obrovskému překvapení: snímky ukázaly, že předmět se skládá ze soustředných „slupek“ – jako letorosty stromu. To by znamenalo, že se jedná o dosud zcela neznámý a málo smysluplný způsob „padělání“. Geolog Gerhard Roselt navíc zjistil, že použitá pryskyřice má bod tání 110 až 360 stupňů Celsia. Kdo by před téměř dvěma sty lety namáhavě nanášel jednu vrstvu 200 °C horké pryskyřice za druhou? Pokud by chtěl vyrobit umělou lebku, vzal by jednoduše hroudu složenou z hnědého uhlí a pryskyřice, dal tomuto materiálu tvar hlavy a detaily by pak už snadno dotvořil. Co se tedy za uhelnou lebkou z Freibergu vlastně skrývá? Odkud pochází? A je opravdu stará 15 milionů let?
Vědci by se rozhodně měli pustit do dalšího zkoumání, aby ze záhadné lebky vylákali její tajemství. Bylo by škoda, kdyby tento nesmírně zajímavý relikt zmizel někde v zaprášeném depozitáři a sdílel tak osud mnoha podobných nálezů.
(úryvek z knihy Zakázaná archeologie, Klaus Dona a Reinhard Habeck)
Klaus Dona je původem z Rakouska. Pracuje jako organizátor výstav, přičemž nejedna z nich je známa svou velkolepostí. Projekt Unsolved Mysteries byl pro něj ovšem něco docela jiného – nového. Přesto vystoupil jako iniciátor a přes veškerou nepřízeň osudu zorganizoval něco, co se ještě nikomu nepodařilo.
Reinhard Habeck pochází také z Rakouska. V minulosti pracoval jako zeměměřič. Dnes se živý psaním a ilustrací knih. Jeho nejoblíbenějším tématem jsou záhady. Potom, co ho kontaktoval Klaus Dona, a seznámil ho se svým nápadem na výstavu tzv. „ooparts“ (relikty objevené v místech, kde neměly co dělat), se stal rovnocenným spolupracovníkem, který se svou činností významně podílel na uskutečnění celého projektu.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
