Dotaz pro ženy: „Znáte ten typ povídek, které začínáte číst trochu s nedůvěrou, ale postupně se sžíváte s jejich hrdinkami a na konci každého příběhu autorce blahořečíte a provoláváte jí slávu?“ Tak takové jsou povídky Alice Munroové – nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2013). Kromě toho má ale tato autorka na svém kontě tři kanadské Ceny generálního guvernéra a v roce 2009 obdržela Man Booker International Prize. Zaslouženě.
Přes úvodní slova ale doufám, že se mnoho čtenářek v literárních postavách Munroové nepozná v tom smyslu, že by se s nimi mohly plně ztotožnit. Ve sbírkách, které na českou literární scénu uvádí v posledních přibližně deseti letech nakladatelství Paseka, totiž probíhají soukromá lidská dramata. Namátkou jsem si vybrala dvojici povídkových knih Útěk a Příliš mnoho štěstí – a byla to výborná volba, tyto knihy vás rozhodně nenechají chladnými. Z celkem 13 souborů byly zatím přeloženy ještě tyto: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a Drahý život.
Jak už jsem naznačila – svět Munroové je světem žen. A není příliš radostný. Znepokojivé začátky povídek pravidelně, někdy sice dříve – jindy později, poodhalí, že se něco bude dít. Něco bolestivého, traumatizujícího, tragického, zlého. Muroová následně převede řeč jinam, ale povídka už vás nepustí a její vyústění pokaždé předčí představivost mnoha čtenářů. Prostřední pasáže jako by vám dávaly prostor k nadechnutí a najednou střih – téměř filmový záběr na tři mrtvé děti…
První text je u obou sbírek nejsilnější. Jednoduché názvy všech povídek pak můžeme postavit do kontrastu s jejich délkou. Útěk – 42 stran, Už brzy – 36 stran…, a tak bychom mohli pokračovat. Nejedná se tedy o nijak krátké povídky, které by odsýpaly jedna za druhou. Evokují spíše románovou bohatost. Přesto ani jednu nenecháte nedočtenou jako dlouhý román před spaním. Sexuální pokoření, strach z panovačného manžela, bolest milenecké i rodičovské lásky – to vše prožívají postavy, a spolu s nimi i my, v přítomném okamžiku čtenářského zážitku naštěstí jen na papíře.
Přemýšlím, jestli je v próze Munroové nějaká naděje. Nějaké světlo na konci tunelu, slib, že bude líp. Nevidím ho tam, a přesto po dočtení knih nepropadám depresi ani beznaději. Ženy tu nejsou politováníhodné uzlíčky nervů, beznadějně vláčené životem, ale ani lvice, které trhají na kusy vše, co jim osud staví do cesty. Snad je to proto, že Munroová píše zkrátka o životě. O lidech, o ženách, o nás. Všichni to musíme nějak odžít, jít dál, někdy dost mechanicky, jen proto, abychom se nezbláznili. Autorka vypráví o věcech, událostech a lidech nepřikrášleně, syrově a do hloubky, s obdivuhodným smyslem pro detail, který promyšleně odvádí pozornost od silných okamžiků, aby je vzápětí umocnil.
Nedávno jsem se svými kolegy v práci vedla debatu nad škatulkováním literatury a nálepkou „ženská próza“. Jestli něco takového existuje, tak Munroová stojí na jejím pomyslném vrcholu. Marně přemýšlím, k čemu bych její dílo připodobnila. Literární kritici si jistě nějakou kategorii najdou. Ale to není zase až tak podstatné.
Kdybych se měla vrátit k hledání spojujícího prvku, poslání či tomu, co tím vším chce vlastně spisovatelka říci, nemohu jinak než vybrat tuto větu: „A říká si, jak je to na světě podivně a nespravedlivě zařízeno, může-li velké štěstí jednoho člověka – byť dočasné a prchavé – pocházet z velkého neštěstí druhého.“
LENKA ŠIMKOVÁ
