Jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku a možná celé dekády. Epické uzavření skvostné ságy o hrdinovi, jež skrývá své city do temnot Gothamu a coby rytíř odvážně bojuje s nespravedlností i vlastní osobností. Nábožně očekávaná poslední část do Nolanovy skládanky básně o souboji dobra se zlem. Tím a mnohem víc je pro mnoho lidí příběh Bruce Waynea, výstředního milionáře se sklony k arachnofobii.
Anglický prozaik William Golding v románu Pán much nastínil problematiku střetu humanismu a kulturních mezí s dravou demokracií coby vlády většiny. Základní principy tohoto systému ukazuje v extrémní verzi právě poslední díl Nolanovy ságy o temném rytíři.
Každá nitka má dva konce, každý čin svůj logický následek. Toto je příběh o přímé reakci na spravedlností vedenou bouři, proces totální destrukce práva. Konečné řešení, zúčtování s celým Gothamem. Vzájemně propletené motivy dopadají s drtivou silou na celé město a celý střet spěje k vyhrocenému boji dvou osobností. Po osmi letech od skoncování s maniakálním Jokerem se Bruce Wayne s tváří Christiana Balea skrývá v anonymitě, pohroužen do pocitů zmaru, letargie a silných pochyb o správnosti hrdinských činů. Organizovaný zločin z ulic Gothamu téměř vymizel, budoucnost se zdá být kouzelně světlá.
Zdá se být. Až do bodu, kdy poklidnou linii filmu protne nenápadná zlodějka Selina Kyle s tváří Anne Hathaway. Kočičími krůčky se nenápadně přikrade do děje filmu a podivným mechanismem spustí obří kolos pomsty a zrady. Její postupné zapojení do filmu ostře kontrastuje s dravým až téměř bestiálním způsobem inteligentního zabijáka Banea, jež dává přirozenému symbolu záporné postavy na rozdíl od Jokera zcela odlišný rozměr. Byl-li Joker značně extrémním psychopatickým mozkem gothamské revoluce, je Bane s naprostou jistotou jejími svaly. Fyzická připravenost Toma Hardyho pramení především z jeho předchozího projektu, jímž byl v minulém roce bezesporu jeden z nejlepších filmů – Warrior. Film z prostředí boxerského ringu nadmíru dobře odhalil zvířecí zuřivost Baneových svalů, jež Hardy výborně kombinuje se zcela vážnou grimasou moderního zločince bez citu a odpuštění.
Velkou slabinou první části je výrazná absence Batmana samotného. Vlivem vlastních pochybností i bezpečí ve městě Bruce Wayne již nepobíhá nočními ulicemi – prochází zvolna prázdnými hodinami života po pomstě bez skutečného smyslu. Zde se opět ukazuje Nolanovo mistrovství, neboť Batmanovo zasazení do děje vyplývá zcela nenuceně a režisér se tak vyhýbá zbytečnému patosu. Postupné odkrývání nepatrného zločinu však netopýřího muže přivádí k osudovému rozhodnutí – opětnému zapojení do boje proti nespravedlnosti, na kterou však již nemá síly. Tuto pasáž lemuje dojemný monolog sluhy Alfréda (Michael Caine), jenž divákovi vysvětluje mnoho vedlejších aspektů a povyšuje vyznění osudové pasáže do vyšší sféry alegorie. Nostalgicky se tak loučí se svou zásadní úlohou ve filmu a zároveň má silný vliv na postupnou proměnu ostatních charakterů.
Poslední část trilogie trápí právě Nolanovy dřívější silné stránky. Nolan v prvních dvou dílech pečlivě vybudoval studii několika zásadních charakterů a postupně sledoval jejich reakce v krizových momentech. Zde však – možná z potřeby po epičtější pasáži a hutnějšímu ději – vystupuje z pozadí mnoho nových postav, které děj trhají do mnoha linií a vytvářejí dojem zmatené kombinace. Půvabná Miranda Tate (Marion Cotillard) zasahuje do filmu jen mizivě a v neočekávaných momentech, její role je přitom naprosto zásadní. Tímto zpracováním chtěl možná Nolan ještě zvýraznit její konečný vliv na vývoj situace, ve výsledku však její postava ztrácí na atraktivnosti v samotném průběhu filmu.
Výborným tahem se ukazuje obsazení Josepha Gordona – Lewitta, jehož strážník Blake ztělesňuje jakousi spojovací část mezi Wayneovým hrdinou a bezejmennou masou gothamského obyvatelstva. Jednoznačné zabarvení charakteru dotváří proměnlivost ostatních vedlejších postav, navíc funguje jako spouštěcí mechanismus, pevná skála bez pozlátka gothamské smetánky. Velký pokrok udělal Nolan také s ohledem na akci, která se bezesporu blíží naturalismu. Přehlednost je však velkou výhodou, ostatně Baneova postava vyžaduje přesně takové narýsované mantinely surovosti a dopadá tak s drtivou silou na veškeré obyvatele Gothamu.
Atmosféru děsivé síly vlády bez pravidel demonstruje také tradičně skvělý soundtrack Hanse Zimmera. Autorova úctyhodná troufalost spočívá především v recyklaci vlastního díla, když místy opisuje celé pasáže z doprovodu předchozích dvou filmů a dotváří tím dojem jednolitosti a návaznosti na jednotlivé fragmenty z prvních dvou filmů. Mezi několik dílčích článků, které ve filmu nefungují zcela správně, patří určitě vysoká očekávání široké fanouškovské základny. Temný rytíř byl mnohými považován za naprostý vrchol v historii současné filmové produkce. A pokud vytvoříte něco dokonalého, zkrátka už nemáte kam stoupat. Právě na tuto horní hranici film doplácí skoro stejně, jako na hollywoodsky tradiční závěr plný klišé a jednoznačností.
Verdikt
Příběh o pádu systému metodou zcela dravou a surovou, kdy naděje je naprosto zlomena, úctyhodně završuje mohutný epos o legendě. Její cesta na vrchol končí těsně pod pomyslným vrcholem, z něhož ji sráží mohutná očekávání a nepatrná zaváhání. I přes ně však bude sága o temném rytíři zářit nad celým Gothamem ještě velmi dlouho.
Hodnocení: 8/10
Charlie Brown
Překonat kvality druhého dílu nové batmanovské série bylo od začátku považováno za téměř nemožný úkol. Nolan je však tvůrcem, který posouvá hranice současné kinematografie a nastavuje si vlastní pravidla. Jeho filmy v čele s Počátkem a Temným rytířem výrazně posunuly pojem „nemožné“. A proto (nejen) fanoušci série mohli směle doufat, že vyvrcholení trilogie s neskromným názvem Temný rytíř povstal překoná samo sebe.
Není snadné určit, zda se mu to povedlo, či nikoliv. Zážitek z filmu je totiž tak obrovský, že je těžké v něm rozpoznat pozitivní a negativní hodnoty. Ve srovnání s drtivou většinou ostatních současných filmů by Temný rytíř povstal spolehlivě vyšel jako naprostý vítěz. Ale Nolan si nařízl větev sám pod sebou, když si svými filmy vytvořil zcela novou kategorii, ve které je laťka nasazena tak vysoko, že ji ani není vidět. Temný rytíř vyvolal u filmových diváků tak senzační a předimenzovanou vlnu nadšení, že bylo považováno za zločin i jen naznačit, že pro vás tenhle film nepatří mezi ty úplně nejoblíbenější.
Pro mě osobně to tak skutečně bylo. Temný rytíř je fascinující film, filmově, příběhově, technicky i herecky nadprůměrný. Ale nikdy nebude mému srdci tak blízký, jako jiné fantastické a komiksové příběhy. Prostě proto, že je to o chlapovi, který se převléká za netopýra a mluví, jako když ztratil při včerejší párty hlas. Naštěstí mu padouch vždycky dá pořádnou nakládačku.
To, že protivník má nad Batmanem vždycky trochu navrch, je jedním ze znaků soudobého filmového světa, který odráží stav společnosti. Zlo má navrch a lidé naivně věří, že to za ně vyřeší nějaká nadpřirozená síla či superhrdina. Ve filmu to funguje skvěle. Gothamský lid je masa, která jen reaguje na podněty zvenčí. Vlny blahobytu a úpadku se střídají, a do toho přichází noví a noví zločinci, a když je potřeba, i noví hrdinové. Jen ten hlavní, Batman, už je z toho všeho trochu unavený.
Po osmi letech v ústraní si odvykl fyzické i psychické zátěži spojené s identitou superhrdiny. A nutno uznat, že se mu není co divit. Sympaticky odevzdaný Wayne netouží po návratu do akčního světa. Akce si ho však najde sama, a to s tváří a tělem sexy zlodějky Seliny Kyle. Ta je jen jednou z velmi zajímavých postav, které vnášejí svěží vzduch do série. Nehrozí proto, že by tato trilogie skončila podobně nemastně-neslaně jako třeba Spider-Man.
Kromě sexy „kočičí ženy“ zaujme i nový přírůstek do policejních řad, Blake. Ten nahrazuje už poněkud přesluhujícího Gordona a je tím, kdo káravě poukazuje na to, že i dříve neposkvrněný policejní hrdina má špinavé ruce. 
Tento moment mě velmi zaujal, protože shrnuje složitý začarovaný kruh Gothamské společnosti. Mladý ochránce zákona má stejně jasný cíl, jako mlátička Bane. Jsou naprostými protipóly – čisté naivní dobro versus čisté destruktivní zlo. Ani jeden z nich nemá o straně, na které stojí, pochybnosti. Mezi těmito dvěma extrémy se však pohybuje spousta postav, mezi nimi i Wayne alias Batman, které nemají jasno, jakým směrem by se společnost měla ubírat. Waynovi jde v tomto díle především o vlastní zájmy, jak to často zmiňují jeho přátelé i nepřátelé.
Má už svého života plné zuby a nejradši ze všeho by ukončil svůj život při nějaké úchvatné akci, která zničí zlo a zachrání svět. Obětovat se pro to, v co věří, je ochotná i Waynova chvilková milenka, a jinak tajemná mecenáška čisté energie Miranda (Cotillard). Kromě nich bojují za své zájmy další výrazné postavy, které dohromady tvoří mozaiku pohnutek, následků minulosti a rozhodujících činů, která spolehlivě udrží v chodu obří mašinérii rozjetého příběhu.
Temný rytíř povstal se totiž od první minuty až po titulky ani na chvilku nezastaví. Střih společně s efekty, honičkami, násilím, proslovy, maskami a dalšími lákadly vtahují diváka do děje takovým způsobem, že je nemožné odtrhnout oči od plátna.
I kdyby to byla příběhově hloupá podívaná, vizuálně by šlo o zatím nejbombastičtější film roku. Je však navíc dost inteligentní, aby ve složitosti a komplexnosti vyprávění překonal oba předchozí díly. A to je co říct. V inteligenci a divácké přitažlivosti samozřejmě soupeří hlavně zloduchové – předchozí Joker a současný Bane.
Víc rozdílní už být nemohou, a přece mají stejný cíl – nechat Batmana trpět co nejvíc. V tomto případě má však Batman výhodu v tom, že se do poslední možné chvíle drží stranou. Ať už chtěně nebo nechtěně. Je to zvláštní, že film o Batmanovi skvěle funguje i bez něho. Když se po návratu do Gothamu opět vrací stará dobrá superhrdinská síla, už můžeme jenom zatleskat.Na nic jiného než obdiv k tvůrcům a užaslé pohledy na plátno mi téměř nezbyl čas.
Mám jen jedinou výhradu. Jediný nešvar, kterému se Nolan při tvorbě tak obrovského díla nedokázal ubránit. Je to styl a obsah frází, které postavy pronášejí. Jejich nabubřelost a někdy až směšnost a vyprázdněnou. Není to tím, že je v příběhu tolik důležitých postav. Ani tím, že tolik z nich je ikonických či potenciálně předvídatelných. Příběh nemá zapotřebí zkratkovitost proslovů a pomáhání si kýčovitými frázemi, které diváci tak dobře znají a přijmou je jako efektivní doplněk obrazu. 
Složitost děje, který se odehrává, lze vysvětlit mnohem prostšími dialogy, mnohem všednějšími slovy. Nolan sice postavil svůj svět na realističnosti, jeho postavy ale mluví jako knihy. A nebere to konce. Po dvou a tři čtvrtě hodinách už mi míra kýče, jakou postavy procítěně vypouštějí z úst, docela vadila. Možná tak Nolan chtěl ještě zdůraznit, že na plátně se odehrává něco osudového, něco velkého a jedinečného. Ale to přece všichni dobře věděli ještě předtím, než bylo oznámeno datum premiéry.
Temný rytíř povstal každopádně velkým dílem je a věřím, že jeho hodnota by mohla s časem ještě narůstat. Skrývá se v něm totiž tolik energie, tolik obrazové i emocionální síly, že k sobě táhne jako magnet každého, kdo se k němu jen přiblíží.
Nevěřila jsem, že Nolan dokáže vyvolat znovu to obrovské celosvětové nadšení. Pravděpodobně se mu to nepovedlo. Ale mě osobně naschnul tímhle filmem víc, než předchozím, protože tenhle je, stejně jako hlavní padouch, zcela přímý ve své brutalitě a efektnosti. A to mě baví.
9/10
Klára Scholzová
