Jedno jméno z mnoha
Arnošt Lustig. Autor, kterého známe ze školních lavic. Jedno jméno z mnoha. Nikdy jsem si úplně neuvědomovala jeho skutečnou existenci. Dvě nic neříkající slova v dlouhém seznamu dalších lidí bez tváře. Rok a místo narození. Seznam děl. Život.
Studenská léta jsem nechala daleko za svými zády a teprve až nyní se mi do rukou dostala jedna z jeho knih. Colette – dívka z Antverp, která je součástí židovské trilogie Lea z Leeuwardenu, Colette, dívka z Antverp a Tanga z Hamburku.
„Máš v hlase naději,“ řekla.
„Chtěl bych, „ odpověděl. „Stalo se něco?“
Ráda bych řekla, že nic mimořádného. Až na to jedno. Zavolal mě unterscharführer. Chtěl, abych se dovolila na chodbu.“
„Proč?“
„Ani se neptej. Řekl, že za deset minut budu zpátky.“
„Chtěl, co chce od všech?“
Takhle začíná zvláštní příběh o židovské, devatenáctileté dívce z Belgie uvězněné v koncentračním táboře. Už v ten okamžik jsem věděla, že držím v rukou knihu, u které se pláče.
Rozhovory ze světa snů – děsivé noční můry
Zpočátku pro mě bylo těžké se sžít se stylem, jímž autor vypravuje, ale postupem času jsem mu přišla na chuť. Je těžké popsat, jakým způsobem je text psán. Je těžké popsat samotný děj, obsah knihy. Celou tu dobu jsem si připadala jako v mlze.
Občas jde o jakýsi shluk zbloudilých myšlenek. Jedna od druhé se liší, a přesto mají jádro společné. Rozhovory jsou těžko pochopitelné. Skutečně vnímat je můžeme pouze srdcem. Jsou tak trochu jako ze světa snů, z děsivé noční můry. Nedají se uchopit. Nedají se analyzovat. Když už si myslíte, že víte, opět se rozplynou.
Při četbě částí, kdy se Colette setkává se svým milencem, kterému říká V. F., si připadám jako vetřelec. Někdo, kdo neslušně naslouchá větám zcela vytrženým z kontextu. Přesto jim zvláštním způsobem rozumím.
Všude přítomná smrt
Colette – kniha, která s sebou nese příběh o životě v lágru. Odvšivovací stanice. Koupelny s cyklonem B namísto vody. Špína. Pece. Vysoké komíny. Popel a prach. Pocit viny, spalující každého člověka, který stále zůstával naživu. Všude přítomná smrt. Lidé zbavení sebeúcty, morálky…
„Kdo není kurva, už nežije…“
Arnošt Lustig poskytuje vhled, jakési smutné svědectví. Přesto. Kdo nezažil… kdo skutečně nepamatuje to, co se v koncentračních táborech dělo, nikdy docela nepochopí.
„Štítím se žít, jako bych umírala, a umírat, jako bych žila.“
To jsou Colettina slova. Jedna věta z mnoha. Stačí však k tomu, aby nastínila to, co se v ní odehrávalo. Zmatek. Tolik bolesti, zoufalství a strachu.
Připomínka zvrácené minulosti
Pokud se pustíte do této knihy, připravte se na to, že nepůjde o lehké čtení. Příběh není psán s nadhledem. Nebudete se moci chytit žádné humorné vložky. Budete vrženi bez milosti doprostřed kruté představy dokonalého řešení tzv. židovské otázky. Je až neuvěřitelné, co se dělo, co lidé dokázali a to bez špetky studu. Připravte se na cestu, které nejspíš nikdy plně neporozumíte.
I navzdory tomu nám ale spisovatel připomíná, co už hodně z nás zcela zapomnělo. Pro většinu mladých lidí jde o vzdálenou historii. Něco téměř neskutečného.
Zůstává pro mě otázkou, zda je dobré si takové věci stále v paměti oživovat, aby se NIKDY neopakovaly, anebo raději zapomenout a nasměrovat své soustředění k pozitivním, mnohem světlejším zítřkům. Černou minulost nechat daleko za sebou. Kdo ví?
Hádám, že je tedy zcela na vás, milí čtenáři, zda se s panem Lustigem pustíte na pouť, jež vás vrátí zpátky do temného období 2. světové války.
Příběh Colette z Antverp se vypráví těžko. Mezi tím, co se stalo ženám za druhé světové války, je výjimečný, dokonce i mezi výjimkami. Byla jako vejce, které je dokonalé. Měla v očích rozpětí křídel ptáků v letu. Dráhu odněkud někam. Co připomínají ptáci, kteří letí místo na jih na sever. Zmátlo ji otáčení Země. Po celých devět měsíců, co ji znalo pár lidí v Auschwitz-Birkenau, se podobala ptáku, jemuž selhala magnetická střelka. Něčemu, co ještě nemá jméno.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
Pozn. Kniha Colette od Arnošta Lustiga je předlohou stejnojmenného filmu od režiséra Milana Cieslara:
