Recenze: Bůh masakru

Bůh masakru je domácí cvičení Romana Polanského

Roman Polanski (obsáhlý rozhovor mapující jeho tvorbu a život najdete na Kukátku zde) se musel v nařízeném domácím vězení cítit opravdu sklíčeně, když natočil pro něj nezvykle odpočinkovou konverzační komedii. Pozval si do bytu čtyři výtečné herce, aby mezi sebou roztočili kolotoč absurdních dialogů a ze zdánlivě nevinného setkání učinili postupně přehlídku svých nejhorších vlastností.

Film Bůh masakru natočil Polanski podle stejnojmenné divadelní hry Jasminy Rezy o dvou manželských párech, které se setkávají kvůli konfliktu jejích synů, kdy jeden druhého napadl a zranil. Polanski obsadil do hlavních rolí obou manželských dvojic zcela rozdílné herecké typy, tak jak vyžadují jednotlivé na první pohled kontroverzně napsané charaktery postav. Obsazení je špičkové a přesně zapadá do předepsaného konstruktu. Jodie Foster více než lehce vklouzla do role upjaté moralizující idealistky, jejího přitroublého manžela hraje s chutí John C. Reilly, Kate Winslet ve filmu konečně předvedla, že umí i věrohodně zvracet a Christopher Waltz v roli bezohledného a cynického obchodníka přímo exceluje.

Nevím, zda je to pouhým přetažením divadelní hry před filmové kamery (předlohu jsem neviděl), ale vzájemná interakce čtyř šustících scénářů vyznívá vykonstruovaně a nepřirozeně, bez viditelné snahy o přizpůsobení filmové řeči, bez úsilí režiséra o změnu a inovaci původní látky. Jinak si nedokážu vysvětlit takovou předvídatelnost, a tudíž ne-napínavost vývoje a gradace budoucích událostí. A na to nejsem u Polanského filmů zvyklý, vždyť jeho nejlepší filmy jsou prodtchnuty vibrujícím napětím a hrdě se hlásí k odkazu filmů Alfreda Hitchcocka. Že se má toto setkání zvrhnout v absurdní frašku, je hmatatelné od počátku, kdy na sebe jednotlivé dialogy manželských párů organicky nenavazují, ale skáčou do dalšího kola více a více obnažených a dryáčnických scén. Neobjevil jsem třeba jediný rozumný důvod, proč se manželský pár opakovně do bytu vrací. Každý z herců má k dispozici vtipný scénář plný přesně mířených hlášek, které jsou k pousmání. Jenže tu nefunguje vzájemná dynamika lidí z kostí a kůže a dialogy jsou na sebe naroubovány, jako by je uměle šlechtil Mičurin. Výstupy herců připomínají exhibici cirkusových klaunů, každý se svým číslem přispěchá do smontovaného představení, po kterém zůstává pachuť samoúčelnosti.

KOUKNI SE  Recenze: Armáda mrtvých Zacka Snydera pobaví i otráví

Od Polanského je sympatické, že hledá nové žánrové výrazy a snaží se odlehčit své poněkud temnější režisérské pověsti. Doufám, že se k ní ale po tomto domácím cvičení zase vrátí.

 

Kubin

Předchozí článekTelevizní tipy na týden 6-12.2.
Následující článekRecenze: Miguel Ruiz: Láska, vztahy a přátelství

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

2 × 5 =