A pokaždé z toho někdo skončí nahý — nebo mrtvý (alespoň symbolicky).
Sex a smrt jsou jako dva staří milenci, kteří se nenávidí, ale nedokážou bez sebe být. Jedno
přináší život, druhé ho bere. Eros a Thanatos, ta zvláštní dvojice, která řídí všechny naše činy – od touhy po slasti až po sebedestrukci. Zatímco biologie se tváří, že sex je jen nástroj reprodukce, realita ukazuje, že je to taky hra se smrtí. Každý orgasmus je drobná připomínka konce – krátké zhasnutí vědomí, moment, kdy tělo přebírá vládu nad mozkem a svět mizí.
La petite mort – sladká smrt bez parte
Francouzi tomu říkají la petite mort, malá smrt. Poctivý francouzský eufemismus pro chvíli,
kdy všechno živé v tobě na okamžik zemře, aby se znovu narodilo. Možná proto erotika nikdy nebyla jen o těle. Je to rituál, v němž se člověk na chvíli rozpustí – v potu, v kůži druhého, v zapomnění. A kdo to zažil naplno, ví, že to není jen tělesný zážitek, ale malá transcendence: dotek nicoty, který tě zároveň ujišťuje, že jsi naživu.
A právě tohle napětí mezi extází a zánikem fascinuje umělce odjakživa. Klimtovy zlaté ženy
objímají smrt stejně vášnivě, jako by se s ní chtěly milovat. Egon Schiele maloval těla, která
jsou krásná i rozložená, živá i mrtvá zároveň. Erotika v umění je vlastně maskovaná meditace o pomíjivosti – čím víc tělo touží, tím víc si uvědomuje, že jednoho dne přestane existovat.
Freud by měl radost
Sigmund Freud by z dnešní doby dostal infarkt, ale zároveň by se triumfálně smál. Všechno,
o čem psal, se potvrdilo: lidstvo ovládají dva pudy — Eros, pud života, lásky a tvorby, a Thanatos, pud smrti, destrukce a návratu do klidu. Ty dvě síly v nás tančí tango, často ve stejné posteli.
Proto se sex nikdy neobejde bez rizika. Vždycky je v něm trochu nebezpečí, trochu destrukce, trochu hraní si s ohněm. Každá vášeň má v sobě semínko smrti — někdo ztrácí hlavu metaforicky, někdo doslova. Od antických tragédií po film Basic Instinct se erotika a smrt znovu a znovu objímají, a my to sledujeme fascinovaně, protože někde uvnitř víme, že ten tanec je i náš.
Tabu, která nás vzrušují
Sex a smrt jsou dvě největší tabu, která se nikdy nepodařilo úplně zkrotit. Náboženství se je
snažilo oddělit — jedno posvětilo, druhé zatratilo. Ale v podstatě mluví o tomtéž: o přechodu z jednoho stavu do druhého, o ztrátě kontroly, o doteku tajemství. V mystických textech se duše „spojí s Bohem“ způsobem, který zní velmi eroticky. Svatá Terezie z Ávily popisovala extázi, která by dnes prošla spíš v erotickém románu než v katechismu. A když Bernini vytesal její vytržení do mramoru, tvářila se přesně tak, jak se člověk netváří při modlitbě, ale při úplně jiné činnosti.
Je to stejné v opačném směru: smrt je často zobrazována jako milenka. V gotických obrazech, ve filmech, ve snech. Smrt přichází svádět, ne trestat. Nosí černé krajky a zná tvé slabiny. Není náhodou, že v jazycích, kde je smrt ženského rodu, bývá tak svůdná.
Moderní verze: swipe, like, delete
Současnost ten starý tanec přenesla do digitální arény. Sex už není rituál, ale algoritmus.
Stačí pár swipeů, jeden večer, jeden pokoj a ráno zůstane po partnerovi jen notifikace „uživatel odstraněn“. Z milování se stala dočasná aplikace. Smrt vztahů je rychlá, sex je instantní a z citů zůstává jen screenshot. Eros i Thanatos přešli na cloudové úložiště a občas se potkají na Tinderu. A i když je to celé povrchní, ten základní paradox zůstává: i za tím nejpovrchnějším dotykem je touha cítit se živý — aspoň na chvíli.
Umění, které se nebojí
Erotika a smrt v umění nejsou módní provokace, ale stará dvojice, co se nikdy neunaví. Od
Lolity po Eyes Wide Shut, od Schieleho po Mapplethorpa — pokaždé jde o to samé: ukázat, že
tělo je krásné právě proto, že je pomíjivé. Smrt bez erotiky je sterilní, erotika bez smrti je prázdná. Když se spojí, vzniká něco, co skutečně pálí — protože nás nutí podívat se na sebe bez filtru.
Závěr pro dospělé
Možná je to celé jen náš obranný mechanismus. Sex jako útěk od smrti, smrt jako konečné
vyvrcholení života. Každý dotek, každý výkřik rozkoše je drobný vzdor proti zániku. A tak sex a smrt dál spolu chodí do baru. Dávají si panáka, hádají se, kdo z nich je silnější. A my jim děláme společnost – někdy v posteli, někdy v myšlenkách. Protože dokud se milujeme, ještě neumíráme. A když umíráme, možná to aspoň děláme se vzpomínkou na to, jaké to bylo být živý.
Charlie Brown
