Dan Brown ve své nové knize Tajemství všech tajemství přivádí Roberta Langdona do Prahy, města opředeného mýty a legendami. Místo hlubokého ponoru do jeho historie a kultury však nabízí jen sérii klišé, turistických kulis a přehnaných mystifikací. Praha se tak stává spíše kulisou rychlého thrilleru než živým prostorem s vlastní identitou, což může nadchnout zahraniční čtenáře, ale české publikum spíše zklame.
Praha jako kulisa a past
Dan Brown se rozhodl zasadit svůj nejnovější román Tajemství všech tajemství do Prahy a už samotný výběr lokace sliboval neobyčejný příběh. Praha je město, které v sobě koncentruje vrstvy historie, náboženství, mystiky i vědy, a zároveň si nese pověst „magického“ centra Evropy. Brown ale tuto šanci využívá jen napůl. Tam, kde by mohl proniknout do hloubky a ukázat skutečnou mnohovrstevnatost české metropole, zůstává u povrchních motivů a turistických klišé. Praha se tak ocitá spíše v roli dekorace než plnohodnotné postavy příběhu.
Stylizovaná mystika místo reality
Atmosféra knihy stojí na Brownově typickém rukopisu – každá ulička se mění v temný labyrint, každá památka v šifru a každý dům v tajnou skrýš. Jenže tento přístup vede k tomu, že Praha je v románu přestylizovaná až do karikatury. Karlův most se stává dramatickým divadlem honiček, orloj náhle nabývá na symbolickém významu, který se vymyká jakékoli historické skutečnosti, a ulice Starého Města působí jako kulisy gotického hororu. Pro čtenáře, který Prahou nikdy neprošel, může být tato podoba fascinující. Pro někoho, kdo v ní žije nebo ji dobře zná, jde ale o zjednodušenou, místy až kýčovitou fikci.
Nepřesnosti a nelogičnosti
Brown se opakovaně dopouští nepřesností v geografii a logice města. Postavy se během minut přesouvají mezi místy, která by ve skutečnosti vyžadovala desítky minut chůze nebo složitou dopravu. Někdy se zdá, že Praha v jeho podání funguje jako kompaktní kulisa, kde jsou všechny dominanty vzdálené sotva několik kroků od sebe. Navíc se dopouští i anachronismů – některé historické motivy jsou zaměněny, jiné přehnaně zdůrazněny, aby zapadly do zápletky. Čtenář, který hledá v knize aspoň trochu věrohodný obraz města, je tak nutně zklamán.
Za příklad lze uvést scénu, kdy Langdon během několika minut stihne přesun ze Staroměstského náměstí na Pražský hrad, a to ještě během dramatického pronásledování. V reálném prostředí by šlo o logisticky náročný přesun, zvlášť pokud by děj probíhal ve špičce. Podobně je problematické, když autor umisťuje tajné chodby a podzemní prostory do lokalit, kde žádné takové nejsou – například pod samotným orlojem. Takové „vylepšení“ Prahy sice vytváří dramatické situace, ale pro znalce města působí až směšně.
Využití klišé namísto originality
Praha nabízí obrovskou škálu motivů, které by v Brownově žánru mohly zazářit. Mohl by se pustit do méně známých legend, zapomenutých koutů města nebo historických událostí, které nejsou běžně turistům předkládány. Namísto toho se autor spokojuje s vyčpělými stereotypy: Golem, alchymisté, židovská čtvrť, hrad, orloj. Tyto motivy se v populární kultuře objevují opakovaně a Brown jim nepřidává žádnou zásadní originalitu. Výsledkem je dojem, že autor využívá Prahu spíše jako katalog „nejznámějších atrakcí“ než jako živé a vrstevnaté město s vlastní identitou.
Typickým příkladem je motiv Golema, který se v románu objevuje jako klíč k jednomu z hádanek. Brown s ním ale pracuje zjednodušeně, jako s jakýmsi univerzálním symbolem „tajemné Prahy“. Nezohledňuje komplikovanou tradici židovského mysticismu ani historické okolnosti, které k legendě patří. Podobně působí scény v alchymistické laboratoři Rudolfa II., která je prezentována jako jakýsi fantastický chrám plný skrytých poselství. Realita je však mnohem střízlivější a bohatší, než jak ji Brown redukuje.
Tempo a efekt vs. hloubka
Kniha si zachovává Brownovo obvyklé tempo – čte se rychle, každá kapitola končí cliffhangerem, a čtenář je poháněn touhou dozvědět se, jak zápletka pokračuje. Jenže právě tato svižnost je zároveň největší slabinou. Brown nechává postavy běhat po památkách tak horečně, že nezbývá prostor na skutečné vychutnání atmosféry Prahy. Místo aby město dýchalo a vyjevilo se v celé své složitosti, stává se kulisou pro bezdeché pronásledování. Tím se promarnila šance napsat thriller, který by spojil napětí s autentickou kulturní hloubkou.
Konkrétně to platí například pro scény v židovském městě. Brown nechává hrdiny spěchat uličkami tak, aby stihli vyřešit další šifru, ale vůbec se nezastaví u skutečné atmosféry a významu tohoto prostoru. Místo reflexe dějin, paměti a kulturní identity se čtenář dozví jen to, že je zde další „tajný symbol“, který posouvá děj kupředu. Praha tím ztrácí svůj rozměr, který je v realitě tak zásadní.
Srovnání s předchozími romány
Při srovnání s Brownovými předchozími knihami je vidět, jak rozdílně autor s městy pracuje. Ve Šifře mistra Leonarda působil Paříž relativně věrohodně – scény v Louvru nebo u chrámu Saint-Sulpice měly sice dramatickou licenci, ale stále si zachovávaly určitou autenticitu. Podobně Řím v Andělech a démonech byl vykreslen s respektem k církevní symbolice a navzdory přehnaným honičkám působil jako město s reálnou váhou a historií. Florencie v Infernu se pak stala snad nejlépe propracovaným městem Brownovy tvorby – autor využil nejen slavné památky, ale i méně známé prostory a nechal je zaznít v celé jejich kulturní hloubce.
Praha v Tajemství všech tajemství bohužel za těmito městy zaostává. Brown s ní zachází spíše jako s exotickou kulisou, kde stačí využít několik notoricky známých symbolů a dodat jim punc záhady. Ve srovnání s Florencií působí česká metropole v románu ploše a turisticky, bez větší snahy proniknout do její skutečné identity. Pokud v Infernu dokázal autor propojit autentickou atmosféru s dějem, v Tajemství všech tajemství se spokojil s povrchním rámcem.
Závěrečné hodnocení
Tajemství všech tajemství bude mít jistě úspěch mezi Brownovými fanoušky i zahraničními čtenáři, kteří chtějí spatřit Prahu v roli magického centra světového dění. Pro české publikum je ale kniha problematická. Místo hlubokého a autentického pohledu na město nabízí přehnanou stylizaci, zjednodušené obrazy a klišé, která jsou už dávno vyčerpaná. Z Prahy se tak stává spíše kulisa než skutečný hrdina příběhu a Brownova snaha o propojení vědeckých teorií s mystikou naráží na limity jeho povrchního zacházení s reáliemi. Výsledkem je čtivý, ale neuspokojivý thriller, který spíše než k přemýšlení o Praze vede k zamyšlení nad tím, jak málo autor využil její skutečný potenciál.
Darina D.
