Lze hodiny diskutovat, jaký smysl mají doslovné adaptace divadelních her na filmová plátna, a vyjímku netvoří ani Hřebejkova komorní jednohubka Zakázané uvolnění. Autorská hra Petra Kolečka, mmj. scénáristy divácky oblíbeného seriálu Okresní přebor, ve filmové podobě věrně kopíruje divadelní hru a pouze ji doplňuje o flashback záběry svatební hostiny, či mužskou příběhovou linii.
Nosnou část příběhu však tvoří setkání tří žen – novomanželky Kláry (Jana Stryková), svědkyně ženicha Ivety (Hana Vagnerová) a barmanky Vladany (Zuzana Stavná), které ustrnou v bohem zapomenutém hokejovém baru kdesi na Severní Moravě. V Lapačce, jak se nazývá onen zapomenutý bar, pak tři hrdinky rozehrávají drama založené na nepřekvapivých konverzačních tématech, tj. kdo s kým spí/spal, kdo koho miluje/miloval a kdo má víc zkažený život a dle ohlasu v kinosále a mohutných výbuších smíchu lze potvrdit, že se jedná o témata průřezová napříč všemi generacemi. Otázkou zůstává, zda diváckou touhu po podobném druhu témat a humoru neukájí dostatečně přední strana Blesku či jiných podobných periodik.
Filmu Zakázané uvolnění se nedá upřít řemeslná profesionalita. V první řadě je potřeba ocenit výbornou scénografii klíčového prostoru hokejového baru. Hra barev a dekorací působí přirozeně a kontrastně s hlavními hrdinkami, což dotváří i výborně volené úhly kamery a práce se světlem (např. ve scéně kdy vypadne proud). Svěží vizuální stránka, jež vyčnívá z českého průměru, tak absolutně neruší a dává divákovi prostor plně se soustředit na vývoj charakterů. Dalo by se říci bohužel…
Kromě dětí do 12 let by měl být film znepřístupněn i zástupkyním veškerých genderových organizací. Míra karikaturizace a simplifikace charakterových vlastností dosahuje ve filmu svého vrcholu. Neschopnost uvářet svůj vlastní osud se u hrdinek promítá především v přístupu k mužům, jež všechny vnímají jako determinující předpoklad svého (ne)štěstí. S nadsázkou by se dalo říci, že hlavní postavy personifikují stereotypizovaný emoční vývoj postmoderní ženy – zamilovanost, závislost, zklamání. Svědkyně Iveta představující onu živelnou nenaplněnou lásku k muži, jež jí nepatří, se v jeden okamžik neváhá oddávat lesbickým hrátkám s barmankou, aby v druhý moment pokorně bez mrknutí oka akceptovala veškeré urážky a facky od novomanželky Kláry. Ta reprezentuje stereotyp novodobé princezny s jasně vydefinovanou budoucností se svým princem Jelenem, jehož sebemenší nabourání ji promění v afektovanou a nesnesitelnou krávu. Barmanka Vladana reprezentující finální stav deziluze a zklamání z faktu, že ji opustil její muž, s čímž se vyrovnává po svém – iracionální sázkou na české hokejisty. Pokud se nejednalo o scénáristický záměr, jak vykreslit ženskou iracionalitu chování, je to právě ona nelogičnost (nezajímavost) jednání hlavních postav, která z filmu tvoří nesoudržnou směsici gagů a afektovaných dialogů. Místo toho, aby docházelo ke katarzi příběhu a dramatickému nahlížení do nitra motivů hlavních hrdinek, dochází k gradující iritaci z jejich neschopnosti vymanit se z klišoidních vzorců chování soudobé společnosti a stereotypního vnímání žen.
Netvrdím, že ženy naplňující stereotypy Petra Kolečka neexistují. Netvrdím ani, že není reálné aby se potkaly na jednom místě. Nicméně aby si takovéto konverzace člověk poslechl, tak může zajít v pátek večer do Nebe, nebo na chodbu vybraných vysokých škol a ne do kinosálu. Někdy je to tak a nezmůžeš s tím nic.
Petr Peřinka
