Jennifer Lawrence, která byla nominovaná na Oscara za nejlepší herecký výkon (za film Terapie láskou), měla loni veleúspěšný rok. Svůj talent dřívě uplatnila především v nezávislých filmech, ale po menší roli v X-Men: První třída a hlavní roli v Hunger Games její hvězda prudce stoupla. Nezvyklá krása a charisma přitahuje režiséry i diváky, ale o roli v Terapii láskou musela bojovat, protože na ni byla příliš mladá. V roli mladé vdovy závislé na sexu však zazářila a dokázala, že byla stvořená pro herectví. Co od krásné a nadané Jennifer můžeme čekat příště? Čtěte dál.
Jaký pro vás loňský rok byl?
JENNIFER LAWRENCE: No, dobrý i špatný, stejně jako v každé jiné profesi. Byly tam úžasné věci, kdy jsem se cítila nevěřitelně, a taky horší věci, které jsem musela přejít. Ale celkově to bylo skvělé. Spoustu věcí, o kterých jsem ani nedoufala, že se mi můžou stát, se mi staly. Byl to náročný rok, ale v dobrém slova smyslu.
Dokážete se zastavit a jen si vychutnat a docenit všechny ty příležitosti, které jste dostala?
LAWRENCE: Jo, a je to úžasný pocit! Nestává se to moc často. Je to vzácnost. Rozhodně si dokážu udělat čas, abych si to uvědomila.
Líbí se vám, jak jste teď slavná?
LAWRENCE: Zjistila jsem, že čím víc jsem doma, tím míň se mě to týká. Takže trávím hodně času doma. Sláva je náročná, ale taky je to čest. Dělám to, co chci. Jsem z toho šťastná. Je to jako povýšení v práci, po kterém ale nemůžete vyjít z domu. Nicméně se mi splnil sen. Navíc si dokážu užít těch pár hodin na červeném koberci a pak jdu domů a jsem zase normální.
Jak jste začínala jako herečka?
LAWRENCE: Na jarní prázdniny jsem s mamkou jela do New Yorku, protože je to kousek od Louisville v Kentucky, odkud pocházím. Nikdy jsem si doopravdy nemyslela, že bych mohla hrát. Ale když se podívám zpátky, je jasné, že jsem se pro herectví narodila. Ale až do 14 mi to nedošlo. Tehdy se mě jeden muž zeptal, jestli si mě může vyfotit a já souhlasila. A potom mi zavolal, že mě agentury chtějí poznat. A my jsme zrovna v New Yorku neměly nic lepšího na práci. Vyrazily jsme z hotelu do modelingové agentury, ale já jsem nechtěla dělat modelku. Chtěla jsem hrát. Tak jsem všechny ty nabídky modelingových agentur odmítla a máma si myslela, že jsem se zbláznila. Potom jsme se vrátily do Kentucky a já jsem denně prosila, abych dostala šanci zkusit herectví.
Podporovali vás rodiče?
LAWRENCE: Nejdřív ne. Nikdy by mě do New Yorku nepustili, ale potom zavolali mí dva starší bráchové a řekli: „S náma jste procestovali celou zemi kvůli našemu baseballu, fotbalu a basketbalu. A tohle je její baseball. Musíte ji podpořit.” Takže rodiče nakonec neměli na výběr.
Hrála jste někdy v divadle?
LAWRENCE: Ne, jen v kostele. Byla jsem ve sboru.
Začala jste herectví hned brát vážně, jako kariéru?
LAWRENCE: Jo. Začala jsem s malými rolemi. Bylo to poprvé, co jsem byla v něčem opravdu dobrá. Ve škole jsem si připadala hloupá. Doma jsme pořád sportovali, ale to mě nikdy moc nebavilo. Pořád jsem neměla nic svého. Ale když jsem to pak objevila, bylo mi jasné, že je to to jediné, čemu opravdu rozumím. Máma to taky viděla, a tak mě už nechtěla poslat zpátky do školy, kde jsem nebyla šťastná. Viděla, jak šťastná jsem v tom zablešeném bytě, kde žiju sama a chodím na konkurzy.
Proč jste nechodila na herecké kurzy?
LAWRENCE: Protože mi je rodiče nezaplatili. To byl jediný důvod. Nic proti nim nemám. Pokud si je můžete dovolit, běžte na ně.
The Poker House byl váš první hraný film. Jaké to bylo?
LAWRENCE: Bylo to úžasné, ale zároveň děsivé, protože to byl můj první opravdivý film a zbožňovala jsem ho. Líbilo se mi být denně v práci a poslouchat režisérku. Ale taky jsem měla strach, protože jsem neměla žádnou školu. Když Lori, režisérka, řekla „Stop! Dobrá práce!“, nevěděla jsem, co jsem udělala. Bála jsem se, že jsem sice udělala, co chtěla, ale už to znova nedokážu.
Co jste se dozvěděla o vaší postavě Tiffany, když jste četla scénář k Terapii láskou?
LAWRENCE: Líbilo se mi, co naučila postavu Bradleyho Coopera. To mě zaujalo, když jsem četla scénář. Líbí se mi, jak mu řekne: „Ne vždycky se můžeš napravit, ale aspoň se můžeš mít rád.” Učí ho akceptovat to, jaký je, a to zbožňuju. Mám ráda její sílu i slabost, její sílu akceptovat slabost. A taky jsem vždycky chtěla pracovat s Davidem O. Russellem.
Proč jste se rozhodla dělat konkurz přes Skype a opravdu o roli bojovat?
LAWRENCE: Nikdy jsem to nedělala. Jen jsem slyšela, že to režíruje David O. Russell a to mě přesvědčilo. Potom jsem se zamilovala do scénáře. Je nejen skvělý režisér, ale taky úžasný scénárista. Ale nechtěli mě obsadit, protože jsem byla moc mladá. Byl ochotný se spojit jen po Skypu. Musela jsem se kvůli tomu naučit se Skypem. O roli v Do morku kosti jsem taky musela bojovat. Když je to ta pravá role, musíte o ni bojovat.
Vzhledem k tomu, že jste s ním vždycky chtěla pracovat, jaké to nakonec s Davidem O. Russellem bylo?
LAWRENCE: Do té doby to byla pravděpodobně nejlepší práce v mém životě, protože je tak spontánní. Je to vzácnost, že někdo tak talentovaný umí skvěle komunikovat. Někteří umělci mají úžasné nápady, ale neumí je vysvětlit. David umí komunikovat technicky i emocionálně. Většina z mých nejoblíbenějších hereckých výkonů je v jeho filmech. Navíc je jedním z nejhodnějších a nejvtipnějších lidí, co znám.
A jaké bylo pracovat s Bradleym Cooperem, Robertem DeNirem a Jacki Weaver?
LAWRENCE: Neuvěřitelné! Než jsem tam přiletěla, měla jsem s nimi čtenou zkoušku. Jsou to podle mě úžasní herci, ale když je potkáte, jsou to skvělí, příjemní a nejvíc normální lidi. Bylo až divné, jak jsou normální.
Bála jste se pohádat se s Robertem DeNirem?
LAWRENCE: Vůbec. Nikdy si nečtu své repliky napřed, což v tomhle případě nebyl dobrý nápad, protože to je dvoustránkový monolog. Takže jsem se před natáčením učila svůj text a ani mi nedošlo, o co v té scéně vlastně jde.
Proč si nečtete své scény napřed?
LAWRENCE: No, protože jsem líná. Jednou se mě kamarádka zeptat, co natáčím zítra. A já nevěděla. Je to špatně? Mám se začít učit svůj text? Ale ona řekla, že nemám hasit, co mě nepálí. Nerada se text učím nazpaměť, radši udělám to, co zrovna režisér chce. Přijde mi to mnohem snazší. Nemám v hlavě nic zafixovaného, takže se můžu předvést. A hlavně, hraní je hlavně mluvení, a když se to naučím nazpaměť, nepůsobí to přirozeně.
David O. Russell řekl, že jste si s Tiffany trochu podobné. Víte jak? 
LAWRENCE: Ne, ale mám k některým postavám citový vztah. Někdy je to proto, že v nich vidím kousek sebe a někdy proto, že v nich sice nic ze sebe nepoznáváte, ale fascinují vás jako lidi. Takže je dost možné, že se podobám Tiffany.
Věděla jste, že předvedete takový výkon?
LAWRENCE: Ne. Nikdy to nemůžete vědět. Prostě to vyplyne. Začne to zkouškami. Potom je to spolupráce s ostatními herci, s režisérem, a taky kostým udělá velký kus práce. Prostě to postupně roste.
Bylo hezké slyšet po uvedení, že film skutečně pomáhá lidem s podobnými problémy, jako mají postavy?
LAWRENCE: Samozřejmě! Doufali jsme, že se něco takového podaří, ale nikdy nemůžete vědět, jestli na to diváci půjdou a bude se jim to líbit. Takže představa, že se to lidem líbí a že je to zajímá, a že to navíc může někomu pomoct, je úžasná.
Proč jste váhala, jestli vzít roli Katniss Everdeen v Hunger Games?
LAWRENCE: Protože se nestává tak často, že by vám souhlas s hraním nějaké role převrátil život naruby. Byla jsem se svým životem spokojená a nevěděla jsem, jestli chci takovou změnu. Vždycky jsem si představovala, jak budu normální máma, co vozí svoje děti do školy a budu mít normální rodinu. A to se neslučovalo s tím, že bych kývla na roli v tak velkém projektu. Vzala jsem si tři dny na rozmyšlenou. Před Hunger Games jsem dělala jen na nezávislých filmech. Máma mi nakonec řekla, že si nevybírám filmy podle jejich velikosti, ale podle příběhu a postavy. A zachovala bych se pokrytecky, kdybych tenhle film nevzala jenom proto, že je velký. Tak jsem to vzala a nelituju toho.
A jaký je to pocit, když k vám vzhlíží tolik žen a dívek?
LAWRENCE: Vzrušující! Opravdu je to milé. A jsem ráda, že nežiju žádný tajný život, protože to by bylo stresující.
Zdá se, že při hraní dokážete snadno předvést jakoukoliv emoci. Je to pro vás jednoduché?
LAWRENCE: Asi jo, ale každý něco takového dovede. Já neumím psát ani malovat. Jsem strašný fotograf. Někdo je prostě vizuálně nadaný. Jeden můj kamarád dokáže napsat nejkrásnější píseň, jakou jsem kdy slyšela, během 10 minut. To bych já nikdy nedokázala. Každý má nějaký talent. A ten můj je naštěstí hodně výdělečný.
Budete dál hrát v nezávislých filmech?
LAWRENCE: Stále se považuju za herečku nezávislých filmů. Jediné studiové filmy, které jsem zatím natočila, jsou X-Men a Hunger Games. Když točíte nezávislý film, pořád děláte přesčas a mrznete venku, a to všechno jenom proto, že tuhle malou věc zbožňujete. Ani nevíte, jestli to někdy někdo uvidí. Ale lepší jídlo a méně práce na studiovém filmu vám takový pocit nenahradí.
Jodie Foster hraje už od dětství. Co vás spolupráce s ní naučila?
LAWRENCE: Bylo to úžasné! Dala mi velkou naději. Ukázala mi, že můžu dělat tohle a přitom být normální. Taky mi dala skvělé herecké rady. Když vás režíruje herce, je to skvělé, protože se herců nebojí. Lidé se dívají na herce, jako bychom byli emocionální nášlapné miny, což je nejspíš pravda, ale mě to štve. Vyrostla jsem jako sportovec a jsem zvyklá, že mi lidi řeknou, co dělám špatně. To je mnohem snazší. Jodie mi prostě řekla, co mám dělat. A to se mi líbí.
Vybíráte si postavy podle nějakého pravidla? 
LAWRENCE: Myslím, že silné příběhy obsahují silné postavy. Jodie Foster mi jednou řekla, že jednou uvidím ve svých postavách určitý vzorec, podle kterého jsem si je vybírala. A to mi prozradí, co jsem v životě prožívala, o čem ani nevím. Zatím to nevidím. Další filmy mi ukážou, kam se ubírám.
Která z vašich postav je vám nejbližší?
LAWRENCE: Nevím. Myslím, že je nebezpečné se s postavami srovnávat a dávat jim něco ze sebe. Je důležité z nich udělat jinou osobu. Tiffany reagovala na všechno úplně jinak než já. A neodvážila bych se udělat ani polovinu toho, co Katniss. Takže nevím. Nikdy jsem necítila, že bych s nějakou postavou měla opravdu něco společného. To přísluší jiným lidem, aby to posoudili. David O. Russell říkal, že jsem stejně tvrdohlavá jako Tiffany. Co mám na hraní nejradši, je tvoření postavy úplně od nuly sledovat, jak se vyvíjí v kontaktu s režisérem a herci.
Máte chuť režírovat?
LAWRENCE: Jo, to bych moc chtěla. Chci režírovat od 16 a měla jsem to štěstí, že jsem pracovala s nejlepšími režiséry, tak snad jsem se od nich něco přiučila. Ale ještě na to nejsem připravená. Musím se hodně učit, abych pak režírováním někoho neobtěžovala.
Jaký film byste chtěla režírovat?
LAWRENCE: Bylo by to něco jako Bratři z donucení (2008). Vážně!
Proč se zaměřujete na vážná dramata?
LAWRENCE: Nevím. Doufám, že herec, který hraje temné filmy, není sám temný. Já nejsem. Jako mladší jsem zbožňovala sitcomy. Nejprve jsem chtěla hrát veselé role, ale když jsem dostala první vážnou roli, taky se mi to líbilo. V každém je temná i veselá stránka.
Jaké to je, být nominovaná na Oscara už podruhé?
LAWRENCE: Jsem nadšená. Poprvé jsem byla vystrašená. Byla jsem v tomhle byznysu úplně nová. Moc jsem si to neužila, protože jsem se bála. Teď se taky bojím, ale už znám víc lidí. Zvládla jsem to poprvé, takže to zvládnu znova. Je to velká pocta. Ale já nepatřím na pódium, patřím do filmů. Neměla bych mluvit naživo, to mi nejde. Jsem šťastná, když točím filmy. Tam jsem sebejistá. Tam patřím. Ne na červený koberec.
Terapie láskou uvidíte v kinech od 28. 2. 2013
Zdroj: www.collider.com
Klára Scholzová
