Opět se vracíme do New Yorku, kde nás čeká, nám již známá, mafiánská rodina Bavettových. Jenom s tím rozdílem, že už nebudeme sledovat kroky milé ošetřovatelky Paige, místo které nám Kateřina Petrusová naservírovala drsnou bývalou policistku Joan, která se zavázala samotnému drogovému králi. Jenže co se stane, když si drogový šéf přijde vybrat svoji laskavost a při té příležitosti unese i Joaninu dceru jako pojistku?
„Nemusím ti vysvětlovat vůbec nic,“ odsekl jsem. „Prostě buď zticha.“
„Jasně, pane nasraný,“ zavrčel. „Mně možná nemusíš vysvětlovat nic, ale až to řeknu Therese…“
„Jsi jak malej harant,“ řekl jsem a zaksichtil se na něj.
„A ty jsi blbec, Bobby,“ oplatil mi to.
„Neříkej mi Bobby!“
„Sorry, Bobby.“
„Johnny,“ začal jsem odhodlaně, připravený ho poslat do hajzlu a připomenout mu, že teoreticky by mě měl poslouchat. Jenže pak jsem jen zabručel: „Potřebuju panáka.“ Byl jsem pěkně v prdeli.
Hned na začátek bych měla zmínit to, že i přestože na sebe díly přímo nenavazují, stejně se ve dvojce objevují spoilery, takže pokud se nechcete připravit o překvapení, čtěte sérii postupně. A že se máte na co těšit.
První díl byl roztomilejšího rázu a převládala v něm spíše romantika, za to v knize Nepřítel mého nepřítele se konečně 
můžeme ponořit i do světa mafie.
Druhý díl je celkově akčnější a už od začátku se něco děje. Autorka nás hodí rovnou do příběhu a my máme možnost seznámit se s Joan ve chvíli, kdy čelí jisté smrti.
Celkově první půlka knihy parádně odsýpala, jenže zápletka příběhu se vyřešila kousek za půlkou a tam kniha klidně mohla skončit. Ale neskončila a autorka nám připravila ještě velkou dávku romantiky.
Novinkou, kterou nám tento příběh nabízí, je střídání pohledu hlavních postav. Nejenom, že můžeme sledovat, jak se Joan vyrovnává s tím, že ji unesli dceru, ale poodhalíme i Robertovu úlohu v mafiánské rodině.
Musím uznat, že kniha byla opravdu velmi dobře napsaná. Je velmi čtivá, vtipná a má všechny předpoklady pro to, aby si vás získala, i když to zrovna nebude váš šálek kávy.
Také musím zmínit to, že autorka zbytečně neplýtvala popisy a věnovala se pouze důležitým věcem, což mi víc než vyhovovalo.
I se zpracováním postav jsem byla nadmíru spokojená. Kateřina Petrusová zvládla jejich osobnosti na jedničku. Obzvláště chválím, jak napsala Joanin přechod z vyrovnané osoby, na matku strachující se o své dítě.
Ale i mužská strana hlavních postav nemůže zůstat bez pochvaly. Osobnost Roberta byla zajímavá v tom, že působil jako by měl dvě osobnosti. Jednu tvář ukazoval, když řešil obchodní záležitosti, ale když se mohl uvolnit, najednou se z něho stal úplně jiný člověk.
Jak už jsem řekla, autorka je zvládla napsat skvěle. Také většinu z postav orientovala tak, aby působily sympaticky, takže nejspíš nebudete mít problém s tím, že by vám někdo vyloženě lezl na nervy.
Nepřítel mého nepřítele je velmi povedená kniha, která si vás lehce získá a vy se nebudete moci odtrhnout, dokud nebudete na úplném konci. A to, že ji napsala „domácí“ autorka, je příjemným bonusem.
Kateřina Petrusová: Nepřítel mého nepřítele, Albatros Media a.s. (Fragment), 2013, 360 stran.
ELIŠKA RICHTEROVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
