Když ve sprchách na nádraží ze sebe uprchlík Khaled smývá špínu z uhlí, ve kterém byl schován na nákladní lodi, zaměří se kamera na černou barvu mizící v útrobách kanalizace. Právě tento drobný detail má v sobě velké poslání. Pomyslné vzdání se barvy pleti je symbolické pro vše, co jsou uprchlíci ochotni a mnohdy přinuceni podstoupit, věříc, že na druhé straně moře je nějaká naděje.
Kaurismäki nenatočil angažovaný film, ale Druhá strana naděje je další z jeho stylizovaných komedií s dokonale banálními dialogy. „Já jsem větší“. „A já mladší“, slovně se trumfují uprchlík s majitelem restaurace Wikströmem při rvačce, kterou svedou během prvního setkání. V podobném duchu je napsána většina dialogů. Kaurismäki se tak vypořádává nejen s vážnými tématy, ale i s všednostmi, které ho iritují. Postavy kouří bez výjimky vždy a všude navzdory současnému trendu a zákazům. Náckové jsou zesměšňováni a nakonec přemoženi skupinou invalidních bezdomovců.
Díky strohosti a výrazné až divadelní stylizaci si Kaurismäki udržuje potřebný nadhled tvůrce. Není kazatelem, ale zprostředkovatelem reality skrze vlastní názor. Někdy se obejde bez dialogů úplně. Např. v momentě, kdy Wikström, tehdy ještě podomní prodavač košil, beze slova odchází od své ženy. Zde nastupuje Kaurismäkiho obrovský cit pro herce. Přestože se v této scéně setkáváte s postavami poprvé, máte pocit, že z jediného jejich pohledu o nich víte vše.
Khaled se dostává do Finska na nákladní lodi. Požádá o azyl. Během čekací lhůty se snaží najít svou setru, se kterou při útěku ze Sýrie ztratil kontakt. Když je jeho žádost zamítnuta, stává se znovu uprchlíkem. V momentě, kdy se zdá být jeho situace již beznadějná, přivede mu osud do cesty restauratéra Wikströma, který je ochoten mu pomoci. Naději, které se mu doposud nedostalo, nachází Khaled v malé restauraci. Ve skutečnosti je ale nadějí spíš on pro ni. Pro restauraci, která nemá zákazníky, a personál ani majitel zkušenosti. Khaled najednou přináší chaos, který probírá zaměstnance z letargie zpět k životu.
Budu-li Kaurismäkimu přisuzovat něco, co možná ani nechtěl, je Khaled zástupcem všech uprchlíků, kteří přicházejí z druhé strany (světa), vytrhávají nás z letargie a pomáhají nám si uvědomit, že se nemáme nikterak špatně, a že toho, co máme, bychom si měli sakra vážit. Není to totiž tak dávno, kdy právě Evropa byla ústředním dějištěm těch nejkrvavějších konfliktů.
Nebyl by to Kaurismäki, kdyby zprávu o uprchlické krizi nenatočil svým způsobem. Na celý příběh se dívá přes veselý kaleidoskop ze střípků grotesky, bizarnosti a stylizace. Kaurismäki je zkušený tvůrce, který zůstává nad věcí a Druhá strana naděje dává divákovi nevšední filmový zážitek, zábavu i přesah.
Na závěr si dovolím jedno srovnání. Letošní Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary vypadal jak přehlídka filmů s uprchlickou tématikou. Zahajovacím filmem byl snímek Pěkně blbě. Nezabývá se přímo uprchlickou krizí, ale sleduje příběh mladého Pákistánce zamilovaného do bílé dívky. V době ISIS a čím dál častějších teroristických útoků, je takový snímek zákonitě víc, než jen romantickou komedií. Pěkně blbě ale ničím víc být neumí. Neumí být nekorektní. Téměř se nepije, žádná z postav nekouří, snímek se snaží za každou cenu nikoho neurazit a vše musí dopadnout dobře. Nenese v sobě jedinou negativní zkušenost. Oproti tomu ve snímku Druhá strana naděje by kouřil i plyšový medvídek, kdyby tam měl roli. Film od začátku otevřeně směřuje k happyendu, přesto si celou dobu dokáže pohrát s divákovým očekáváním. Kaurismäkiho humorná zpráva o uprchlické krizi dokáže vyvolat nemalé mrazení z toho, v jakém světě žijeme a v tom je ona Kaurismäkiho výjimečnost.
Pavel Urík
Druhá strana naděje
Finsko Toivon tuolla puolen
Komedie/Drama
Finsko / Německo, 2017, 98 min
Režie: Aki Kaurismäki
Scénář: Aki Kaurismäki
Hrají: Sakari Kuosmanen, Kati Outinen, Tommi Korpela, Janne Hyytiäinen, Ilkka Koivula, Kaija Pakarinen, Nuppu Koivu
Premiéra v ČR 27.7.2017
