Kniha A každé ráno je cesta domů delší a delší nikdy neměla být knihou. Byla jen textem, kterým si autor třídil myšlenky. Nečekaně začala žít svým vlastním životem, a to vedlo autora k rozhodnutí knihu skutečně vydat. Výtěžek z prodeje byl směřován nadaci, která se zabývá podporou výzkumu onemocnění mozku. I přes bohulibý záměr pomoci v konkrétní oblasti autor stvořil text, který přerostl v něco mnohem většího.
Kniha je fiktivním rozhovorem mezi vnukem a dědečkem. Posléze mezi synem a otcem. Sedí na lavičce v dědečkově hlavě, uprostřed vzpomínek. Dědeček vypráví a Noah svou dětskou upřímností vnímá starcovu přítomnost i minulost. Prostřednictvím záblesků vzpomínek, které jsou všude kolem nich v podobě věcí, se vrací do doby, kdy byly čerstvým zážitkem. Měly svou vůni, barvu i zvuk. Tepaly si v duši svou nesmazatelnou cestičku. Přes jejich tehdejší intenzitu, jsou dnes v mlze. Potkalo je zapomnění.
Ztratit v životě můžeme všechno a všechny, zůstanou jen vzpomínky. Když i ty odejdou, jako by blízcí umírali podruhé. Bolí to stejně. Dědeček ví, že jednou zapomene, i kdo je Noah. Stejně jako zapomněl, jak chutnal první polibek jeho ženy, která mu stála po boku až do své smrti.
Ve fiktivním rozhovoru tak procházejí jednu vzpomínku po druhé. Starý muž se s nimi loučí, ale Noah je teprve objevuje. Proto, aby je jednou dědečkovi připomněl.
Kniha je o ztrátách a bolesti z nich. O loučení a o tom jaké to je, když mozek odejde dřív než tělo. O tom, že zapomenout je stejné jako zemřít.
Není potřeba velkých knih, aby ožila velká myšlenka. Fredriku Backmanovi se podařilo na osmdesáti stranách to, co mnozí nedokáží zhmotnit v obsáhlém románu.
„Noah sedí na lavičce a pohupuje nohama, kterýma ani nedosáhne na zem, zato hlavou dosáhne až do vesmíru, protože ještě nežil dost dlouho na to, aby někdo jeho myšlenky spoutal na zemi. Vedle něj sedí jeho děda a je neskutečně, neskutečně starý, vážně, tak starý, že už mu lidé přestali říkat, aby se konečně začal chovat jako dospělý chlap. Je tak starý, že už je pozdě na to, aby z něčeho vyrostl. I tenhle věk má něco do sebe.“
Svým vypravěčským umem zhmotnil nostalgii, lásku, lítost i trýznivé smíření. Vzpomínky zhmotnil s laskavém rozloučení. Jednu po druhé bral do náruče, jako milenec svou milenku, jako matka dítě. Okamžiky zhmotnil pro čtenáře v pocitu trojrozměrných zážitků. Během čtení ucítíte hyacinty a zaslechnete šumění fontány…
Sugestivními monology dědečka vyvolávají v každém vlastní vzpomínky. Ukolébán laskavými doteky vypravěčovými se sám čtenář nad knihou rozběhne po vlastních koutech duše za momenty, pro které věřil, že nikdy nezapomene. Ten okamžik mu rozerve srdce na kusy. Okamžik, kdy mu dojde, že své vzpomínky považuje za samozřejmost. A ony jsou přitom pomíjivou vůní, která vyprchá.
Backmanovy výrazové prostředky a volba slov jsou samy o sobě balzámem na duši. Backman má rozhodně cit pro jazyk a empatii. Rozjitřené emoce jednoho z nejtěžších okamžiků v životě plynou tak přirozeně a přitom nanejvýš srozumitelně, že ani na okamžik není pochyb, že jde o rozhovor starého muže a malého chlapce. Všednodenní radosti i zásadní okamžiky dědečkova života se prolínají s konstantní něžností a laskavostí, přičemž jen tak mimochodem drásají faktem loučení se s nimi. Je těžké je opustit, protože tvořily to, čím jsme byli. Když odejdou, ztratíme i sami sebe.
Knihu bych doporučila každému, kdo někdy zapomněl, nebo někoho ztratil. Takže každému. Svou útlostí působí křehce, ale pozor! Je to kláda.
Kristina Doubravová
A každé ráno je cesta domů delší a delší, Fredrik Backman, Host, 2018
Knihu můžete zakoupit ZDE
