Záporáci jsou kořením každého dobrého příběhu. Pomáhají hrdinovi objevit svou sílu, směr a poslání, postrkují děj kupředu a bez nich by zápletka ztratila valnou část svého kouzla. Následující pětice si je navzájem značně vzdálená jak typově, tak i dobou, do níž byli vepsáni. Přesto mají něco společného: jsou skvělí a často si čtenáře uzurpují na dlouhou dobu pro sebe, zatímco kladný hrdina čeká na závěrečné kapitoly.
Musíme si promluvit o Kevinovi – Lionel Shriver
Kevin je noční můra každého rodiče, sourozence, souseda, spolužáka… každého člověka. Je temně uzavřený, nevypočitatelný, nelidský. Kevin čtenáře přiměje přemýšlet o pramenech zla, o tom, jak dalece 
jsme zodpovědní za vznik masových vrahů a zda je možné (a smysluplné) se snažit na tyto otázky odpovědět. Skrze Kevinovu matku Evu poznáváme záporáka, na němž není nic nadpřirozeného a s nímž si neporadí žádná superhrdina.
Série o Sherlocku Holmesovi – Arthur Conan Doyle
Záporáci z klasických děl mohou být v dnešní době opomíjeni, ale protože klasické příběhy se opakovaně vrací v podobě adaptací, jistě se dnes najde jen málo lidí, kteří by neznali Moriartyho. Sherlock Holmes dlouho kraloval na poli odhalování zločinu se sobě přirozeným sebevědomím, které může hraničit s nadutostí nebo přezíravostí. Jenže v postavě profesora Moriartyho získal rovnocenného soupeře. Postava okouzlila tolik čtenářů, že není divu, když začaly vznikat sequely (např. autoři Anthony Horowitz, Kim Newman nebo John Gardner), které čerpaly právě z profesora Moriartyho.
Červený drak – Thomas Harris
Román ze série o Hannibalu Lecterovi má hned dva výtečné záporáky: samotného Lectera a Francise Dolarhyda, jehož dětství plné týrání změnilo v sériového vraha. Zvláště doktor Lecter (známý např. z románů Mlčení jehňátek, Hannibal) si získal řadu fanoušků tím, jak ostentativně ignoruje ty lidské zákony, které mu přijdou nesmyslné a je schopen si pochutnat na flétnistovi, který przní jeho oblíbenou skladbu, stejně tak jako na vyšetřovateli, jehož sice obdivuje, ale znamená pro něj nebezpečí. Hranice mezi genialitou a šílenstvím nebyla nikdy tak nejasná jako v případě Hannibala Lectera.
Nikdykde – Neil Gaiman
Často velmi dobře funguje zvrácení klišé do zcela opačné polohy. Své o tom ví i Terry Pratchett, který v románu Dámy a pánové nápaditě převrací zažité vnímání elfů. Román Nikdykde však vznikl pod rukama jiného 
spisovatele fantasy literatury, a to Neila Gaimana. Anděl Islington do značné míry kopíruje vlatsnosti, které si s anděly běžně spojujeme. Nesmrtelný, odlidštěný, majestátní… Ovšem Gaiman nemá ve zvyku psát o černobílých a snadno čitelných postavách (a to ani v Amerických bozích, kde vystupují bohové, jejich tradiční charakteristiky černobílostí značně zavánějí). Přimyslete si k Islingtonovi hlas Benedicta Cumberbatche a uznáte, že si místo ve výběru záporáků rozhodně zaslouží.
Nebezpečné známosti – Choderlos de Laclos
Abychom se vyhnuli osočením té či oné strany z genderové jednostrannosti, jedna záporačka za všechny: Markýza de Merteuil z epistolárního románu, který přes své stáří uchvacuje vytříbeným stylem a úžasnými postavami dodnes. Ať už u markýzy nacházíte přirozené sklony k pletichám, pomalé a přesně plánované pomstě, nebo ji vidíte jako znuděnou šlechtičnu, která je reklamou na dekadenci modré krve, jistě uznáte, že je fascinující a zábavné sledovat, jak bravurně střídá masky podle toho, s kým zrovna jedná a čeho chce právě dosáhnout.
Záporné postavy by si zasloužily celou encyklopedii, kam by se vešla všechna média od počátku věků až do současnosti. Už jen samotný Shakespeare je bohatou zásobárnou umně napsaných antihrdinů (stačí si jen přečíst několik monologů Iaga z Othella a dáte mi jistě za pravdu). Možná se jí jednou dočkáme.
Úvodní foto: Pixabay
Sandra Procházková
