Na letošním Festivalu arabských filmů v Berlíně se objevil snímek v irsko-francouzsko-alžírské koprodukci El Gusto. Svou světovou premiéru si už odbyl v lednu 2012 v Paříži, ale jeho svěžest a dynamická náplň je nadčasová. Je nepochybné, že obrazová a hudební složka díla bude pro kulturní a sociální antropology základem pro další studia a pro historiky zase budou nepopíratelným přínosem četná svědectví jeho aktérů.
O co se jedná? O hudebně dokumentární film. Žánr, který je zpracováván pro náročnější diváky, nemusí nutně nikoho nudit. Čas od času se objeví režisér s osobitým dílem, které se stane kasovním úspěchem. V roce 1999 tak vznikl nejprve koprodukční film Buena Vista Social Club v režii Wima Wenderse.
Oba filmy spojuje syžet a hudba. Hudba, která se hraje pro radost v ulicích starých čtvrtí, v zapadlých zákoutích, v odlehlých kavárnách, aby se pak přenesla na jeviště velkých koncertních sálů ve světových metropolích.
Německý režisér Wim Wenders (narozen 1945), známý filmy Paříž-Texas, Lisabonský příběh nebo Nebe nad Berlínem, se často ve své tvorbě uchyluje mimo rodnou vlast, aby překlenul pocit vykořeněnosti poválečné generace. V roce 1998 doprovázel na Kubu amerického instrumentalistu Rye Coodera. Oba měli v plánu zdokumentovat vznik úspěšné desky Buena Vista Social Club, oceněné Grammy. Ry Cooder, jenž se s Wendersem znal už z dřívější spolupráce, tam nahrál nové album s Ibrahimem Ferrerem. Hudbu ve stylu latino jazzu nebo guaracha, písní tanečního typu, jež má své kořeny v 18. století, dávající širokou možnost pro improvizaci. Nedílnou součástí guaracha je ironie a žert. Nebo Son Cubano, spojující prvky španělské a africké. S tím vším se seznámíme naprosto volně, hudba totiž skutečně spojuje lidi různých kultur a národností.
Vedle Ferrera se na díle podíleli další na Kubě známí umělci jako Super Abuelost či Super Granddads. Vznikl tak film, která začal lákat romantiky a dobrodruhy, aby se vydali na „Ostrov svobody“ dokud tam ještě bude vládnout Fidel Castro. Wenders dokázal přesvědčit, že Havana je městem, kde slyšíte rytmus v každé ulici. Riziko kriminality vůbec nepřijde na mysl, chybí davy turistů, všechno je bezprostřední.
A stejně si užijete i putování starým Alžírem, kterému místní neřeknou jinak než Kasbah. Mimochodem tato čtvrť si říkala o zfilmování od počátku kinematografie. V roce 1937 zde vznikl romantický příběh Pépé le Moko s Jeanem Gabinem v titulní roli. Spleť uliček plné stínů uklidňuje v horkém africkém slunci. Bloudění se stává potěšením. Neslyšíme kromě křiku dětí žádnou muziku. Tu musíme teprve najít.
Safinez Bousbia, režisér, scénárista, producent a rodák z Alžíru (narozen v roce 1980), se před třinácti lety procházel kolem obchůdku se zrcadly. Vstoupil dovnitř a dal se do řeči s prodavačem. Družný hovor se stočil k hudbě zvané chaȃbi, jehož rytmy vyvěrají z arabsko-andaluských kořenů.
Mohamed Ferkioui, který se zrcadly obchodoval, stál kdysi u zrodu konzervatoře chaȃbi. V době, kdy Alžírsku vládli Francouzi, se dařilo hudbě i přátelství. Po druhé světové válce se na scéně objevila Fronta národního osvobození, která začala se zbraní v ruce prosazovat myšlenku nezávislosti. Pro mnohé z konzervatoře to bylo překvapením. Pod Francouzi se jim nežilo špatně, ale národní cítění přece jen u mnohých zvítězilo. Válka z let 1954 až 1962 zpřetrhala vazby nejen ke konzervatoři, ale i k lidem. Její členové dílem zůstali v Alžírsku, dílem odešli do Francie nebo do Španělska.
A tak se zrodil nápad na realizaci projektu, který všechny hudebníky přivede opět do Kasbahy a na konec na pódium opery v Alžíru a do divadla v Marseille. Stejně triumfální konec jako u Wenderse. V Buena Vista Social Club vidíme Ibrahima Ferrera před nadšeným publikem v New Yorku, v El Gusto, což je název souboru, stojí Mohamed Ferkioui před neméně frenetickým obecenstvem doma a ve Francii.
Vedle hudby nás oba filmy provází osudy jednotlivých postav, které mají co říct. Atmosféra míst a jejich obyvatel se nám stává blízkým, jako bychom zapomněli, že nejsme Kubánci nebo Arabové. Hudba je silnější než politicko-ekonomické sankce či válka. Divák a posluchač je naplněn prostým pocitem štěstí, jakoby procházel sám místy, kde znějí rytmy a všední starosti jsou přitom zapomenuty jako bezvýznamné absurdity. Přál bych to vám to zažít.
Daniel Herman
